Report z vystoupení Lusine a Fieldhead od Myclicka

Nejdřív Brno, potom Praha? Dneska už vůbec nic divného...

Už zase s vyplazeným jazykem, už zase ne za pět minut dvanáct, ale pět minut po dvanácté... Vlastně ne, teprve osmá před chvílí na kostelních hodinách odbila. O co zase přijdu, co mi zase uteče? Hlavou se mi v ten čtvrtek honily vzpomínky na opravdu povedený festival NEW NEW!, který jsem absolvoval loni a kde právě vystoupení Jeffa McIlwaina bylo tou pomyslnou třešničkou na už tak chutném dortíku. Že Brno Prahu čím dál častěji v zajímavé nabídce kultury předstihne, na to si už pomalu zvykáme, ale já jsem chtěl ještě! Takový nášup... Navíc tentokrát s neméně zajímavým doprovodem - také s jednočlenným, ale pro změnu britským projektem Fieldhead. Tak už jen rychle prokličkovat křivolakými uličkami k Roxy a jde se na věc. Ovšem tentokrát ne tradičně pod povrch, tentokrát se bude stoupat vzhůru do oblak! Udělat ten koncert v hlavním sále, viděl by pod sebou slavný Američan asi jen takovou hromádku neštěstí. To NoD s tím tolik vábivým podtitulem "experimentální prostor" bude tak akorát – ani velký, ani malý... Tak kupodivu včas!

Kdy naposledy vás pořadatel osobně pozval do sálu? :)

V předsálí u baru hlahol vysoké intenzity, u jakési mobilní šatny pověšeny jen dvě bundy a jeden kabát, přestože zde položený line-up upozorňoval na fakt, že Fieldhead už právě od osmi mají vyprávět... Dveře do sálu jen lehce pootevřené, tohle tedy nevypadá na dlouho očekávanou akci. :( Po zhruba patnácti minutách se však náhle zprudka otevřely, objevila se v nich vysoká postava Josefa Sedloně, ten si párkrát vynutil tlesknutím pozornost a vyřkl slova, která ty vyčkávající popostrčila dále: "No tak pojďte, už hrajou a jsou tam úplně sami!" Tak přece... Ta táhlá muzika tam někde v pozadí nebyl jen nějaký přelud. Obě uvaděčky se teď mohly v trhání lístků a v dalším rozvěšování bund přetrhnout - Josefův impuls rozhodně zabral a každý chtěl být za své utracené peníze u toho! Teď pěkně do neznáma dlouhou černou chodbou s pár světýlky, aby se tu člověk nebál a v té černé místnosti na konci se tedy oba projekty zřejmě představí... Vlastně Fieldhead už se právě představují! Jako by mezi těmi třemi na pódiu byla jakási na první pohled neviditelná průrva.

Posaďte se!

Zcela vlevo s množstvím elektroniky u nízkého stolečku Paul Elam, kousek od něho dvě dámy se strunnými nástroji. Takže pouze jakési pseudo instrumenty versus to ušlechtilé smrkové a javorové dřevo, z něhož se už po tolik let tak pronikavě dme zvuk rozvibrovaných strun. Přestože alespoň u nás s touto formací zatím ještě nikdo neměl tu čest, velmi brzy všichni ti příchozí pochopili, o čem tenhle koncert bude. Kdo se k těm táhlým tónům a poklidné náladě posadí, alespoň tu nevystojí důlek. :) Jeden po druhém si tak před pódium teď sedal na zem a snažil se do té zvláštní muziky ponořit. Srdce toho všeho by bez zastrčení do zásuvky rozhodně netikalo a bez notebooku se v dnešní době obejde opravdu jen pár staroškoláků... Pro Paula byla však neměně důležitou také maličká klaviatura a pár chytrých krabiček, které vám na požádání zdeformují zvuk, když holt máte tak zvrácené přání. Naštěstí se autor téhle zajímavé muziky nespoléhal pouze na elektroniku, ale čas od času sáhl za sebe a na klíně se mu objevila kytara, na svá dětská léta si zavzpomínal s plastovým foukacím nástrojem, jehož výška tónů se mění po zmáčknutí malých kláves na boku. I v tomto případě byl však výsledek lehce zkreslen.

Paul Elam? Opravdový gentleman, i poděkovat umí!

Teprve táhlé plochy od dvou hráček daly koláži slušivou fazónu, přičemž sound systém tohoto místa jim tolik vycházel vstříc... Jenom s ním to teď mohlo být tolik snivé a tolik hřejivé. Velmi citlivým se ukázal osvětlovač – k ruce jen minimum žlutých světel, přesto s nimi podle toho do jakých hlubin se ti tři nořili či naopak stoupali na hladinu, intenzitu světla cíleně měnil. Absolutně netuším, kolik párů očí mohlo být v tu chvíli zavřených, ale tohle už nebylo ani k tomu sezení a nejlepší by bylo tohoto elixíru užívat při poloze vleže - tohle byly dlouhé sny a velmi příjemné sny. Každý z nich pak Paul dokončil jen tichým "Thank you." Žádné rozmluvy, žádná politická agitka, která nás teď masíruje ze všech stran! A snad, aby upozornil na fakt, že jeho počítač neslouží jen jako puštěný záznamník, ale všechno vzniká na místě, občas neopatrně sáhl tam, kam neměl, případně byl až příliš hlučným, za což se omluvil. :) Poloha vleže ideální, na spaní však nikoliv...

Někdo tady řeže dříví!

Přestože tu přímo na místě vystavěl bez zednické lžíce do výšky katedrálu z těžkých plátů, obdobně jako loňský host Music Infinity Tim Hecker, uměl také zabrnkat na pěkně naostřenou strunku. Opět zabodoval sound systém tohoto místa a nekoukat mu pod ruce, měl člověk pocit, že soused o dům vedle právě zkouší svou zánovní cirkulárku. Až tak věrný byl tenhle zvuk, který by teď zcela hladce přeřízl vše, co by mu stálo v cestě. Tady se fakt nedá spát. :( Tahle černá kobka se k tomuto přemýšlivému žánru přitom náramně hodila – zbytečně se nerozptylovat okolními vjemy, ale ponořit se až po hlavu s vyčištěnými ušisky do téhle parádní lázně. Tak ale teď rychle pod sprchu, je krátce po deváté, Paul teď pro změnu poděkoval za to, že jsme přišli a okamžitě se svými společnicemi pódium uvolnil. Všichni teď vyrazili vedle na bar za osvěžením, v sále se provedlo několik nezbytných stavebních úprav a už po deseti minutách se náš starý známý mohl pustit do díla. Elegantně se vyhoupl nahoru, pár naučených hmatů a potemnělým sálem se teď pro těch dvacet lidí, kteří zde vydrželi, rozlehla jeho překvapivě jemně nalomená produkce.

Video: Lusine – Gravity (live @ NoD)

"Jeffe, nemohl by ses aspoň trošku hýbat?!"

Stejně jako na Flédě přes sebe překřížil své dlouhé ruce a prostřednictvím počítačového programu a pár aktivních čudlíků začal tak poutavě rozmlouvat... Kontrolní otázka. Jak dlouho vydržíte zírat na někoho, kdo zírá bez hnutí do notebooku? Minutu? Dvě? To by musela být setsakra krásná a nejlépe alespoň do půli těla obnažená ženská! Teď už mi to rozptylování vážně chybělo. Místo projekce jen vydatná mlha, která se zákazem kouření v tomto prostoru značně kontrastovala, stavba setu podobná, ne-li úplně stejná jako na Flédě. Co na tom, že je ta jeho muzika tak dokonalá, pro potřeby projektu Lusine live by neškodilo převést jednotlivé nuly a jedničky do notových osnov, vzít s sebou pár živých muzikantů, jako to udělal Paul alias Fieldhead, a nejlépe i tu finskou vokalistku s krásným hlasem. Ale zaplatil by to někdo? V tom případě je tu ještě jedna varianta... Umístit tohoto producenta do hlavního času jako součást některé z víkendových akcí, ovšem jedině s projekcí za jeho zády! Takhle tu byly jen "two white dots" v odlesku jeho brýlí, nic víc. :(

Video: Tycho – Coastal Brake / Lusine remix (live @ NoD)

Kéž by trance zněl takhle...

Bohužel ani ona inkriminovaná skladba, s níž dal o sobě konečně vědět širší veřejnosti, nebyla přijata s odezvou, jakou by si zasloužila... To Brňáci tehdy spustili mnohem větší povyk! Tady se hulákalo hlavně v předposlední Rubberbands a mohly za to hlavně ty silné omamné plochy, které se teď velmi hlasitě dožadovaly pozornosti. Normální trance, ale takový, u něhož věříte, že to konečně musí jít přímo od srdce. A pak už jen skutečná "dot" za tím vším. Zalil ho potlesk, on vděčně zvedl ruku a zamával, uklonil se a najednou nebylo kam se schovat. Tady neměli nic takového jako backstage. :) A tak jen seskočil pod pódium, aby na něm nebyl všem na očích. V Brně přidal... Tady? Bohužel, tak vřelá atmosféra se tu za tu hodinku nevytvořila a velmi brzy se také začali diváci vytrácet. Někteří domů, někteří vedle na bar, kde si teď pan organizátor udělal jakousi after párty a aby byl večer co nejvíc barevný, brzy sáhl i po dubstepových kouscích. Hořkou slinu jsem spláchl sladkým nealkem a vydal se ku domovu. Věřím, že příště to bude mnohem více zábavnější...

Video: Lusine – Rubberbands / Dirty remix (live @ NoD)


Videa: kubacubik