Druhý report z Fieldhead & Lusine

Zadumaný začátek

Jako každá akce nabral trochu zpoždění. Místo ve slibovaných 20.00 hod., jsme do prostoru, který byl pro čtvrteční večer rezervován pro soudobou elektronickou scénu, vcházeli až několik minut poté. Zato ale každý, kdo do místnosti vstoupil, učinil tak už za zvuku linoucího se z reprobeden. Na podiu byl již za svým notebookem usazen leedský rodák Paul Elam, po jeho levici potom s houslemi pod bradou připraveny k akci S. Kemp a E. Reynolds. A jaký byl úvod? Jedním slovem: hloubavý. Posluchači již po několika minutách poslechu zvuku, jaký nám dopřávala tato anglická trojice, usoudili, že bude přece jen lepší, když se pohodlně usadí. Začal s tím jeden a přidávali se další. Opření o zeď. Usazeni v poloze zvané turecký sed. Anebo postávajíce? Ostatně, to bylo jedno. Důležité bylo, že si každý (alespoň tak předpokládám) užíval ambientní náladu, kterou s sebou Fieldhead přivezl. V sále vládla příjemná atmosféra, v níž se každý mohl ponořit do vlastních představ a myšlenek. U takové They Shook Hands For Hours to rozhodně nebyl problém. Srdce se mi svírá ještě teď, když si vybavím její tklivé zvuky a melancholické zabarvení. V poněkud instrumentálnějším úvodu v němž zazněla třeba i skvělá věc Of October z desky They Shook Hands For Hours, která vyšla vloni na podzim a dočkala se už i své remixové podoby, na níž se podíleli velikáni jako Jasper TX, James Yates nebo Machinefabriek. Fieldhead ve skladbách Songs Well Known, Birthdays Celebrations nebo This Train Ia A Rainbow, ale také předvedl, že v jeho hudbě nechybí pořádný rytmus.

Největší aplaus pro?

Největší odezvu od návštěvníků zaslouženě sklidila skladba s názvem Document One. Její výrazný beat nám umožnil alespoň nějaké to pokyvování hlavou, nebo podupávání nohou. Nese v sobě energii, která nám zase rozproudila krev v žilách. Jenže to už se blížila devátá hodina a Paul uvedl svůj "last song", mimochodem, dost zajímavou věc. Začínala poklidně, a v těch šumech, které se mi odrážely v uších jsem slyšela moře. Jeho zvuky ovšem neustále nabíraly na síle, až jsem si uvědomila, že to poklidné moře počátku je tatam, a místo toho se ocitám v bouři. Netrvala dlouho, ale zato byla dost intenzivní. Ještě, že po každém takovém rozmaru počasí nastává to jasné prozření a pocit znovuobnovení sil. Pozadí za hlavními aktéry se rozsvítilo do oranžových barev, což rozhodně tento dojem umocňovalo. Jednoduše: impozantní závěr. Jen škoda, že Paul nekompromisně vypnul počítač, poděkoval a odešel. Nejspíš ale nebylo času nazbyt a podium se muselo připravit pro hvězdu večera, Lusine.

Je libo taneček?

Po deváté hodině nastal čas, opustit bar a vrátit se do koncertního prostoru, kde už na nás čekal Jeff McIlwain alias Lusine. Začal rozhodně zostra, tak jak jsem to ani v nejmenším nečekala, a myslím, že jsem nebyla jediná. Lusine, stojící před sporým pozadí, jenž spočívalo jen v černém plátnu a jednoduchém osvětlení, nás naladil na poněkud jinou vlnou. Už podle tónů prvních skladeb bylo jasné, že žádný ambient se konat nebude a sedět tedy nevydržel (skoro) nikdo. Na parketě zavládla tancechtivá nálada, ale nejvíce "pařili", jak už to bývá, ti v předních řadách. A evidentně si to užívali. Jak by také ne, když nám Jeff, který za námi přiletěl až ze samotného Seattlu, dopřával dávku hravé a rázné hudby - minimalu. O výrazné beaty a "bublání" nebyla nouze. Tak taková je třeba Rubberbands (Dirty remix) z kompilace Lucky Numbers, která vyšla v polovině března na labelu Ghostly International. Slyšet jsme ale mohli i další skladby z nového alba: Twilight v Ecliptical mixu, nebo největší hit Lusine vůbec Two Dots, ovšem v nové verzi Reversed Engineered. Jenže to pro tancechtivé pomalu vyprchával čas. Dozněly poslední tóny od této producentské autority, která poté sestoupila z pódia a za potlesku diváků uvažovala, zda bude přídavek nebo ne. Lusine se na okamžik zastavil, jako by o něm opravdu přemýšlel, ale nakonec definitivně odešel. Což byla škoda. Ale. Komu se ještě nechtělo spát, rozhodně mohl v krasojízdě pokračovat: v baru byla připravená aparatura pro Josefa Sedloně, který to s mixákem rozhodně umí, a v klubu Roxy zase čekal na své příznivce Dj Tráva.

Zažít spojení Fieldhead & Lusine na jedné akci bylo jedinečné. Nejdřív jsme mohli odpočívat u pohodové hudby, následně, po krátkém občerstvení, jsme měli příležitost patřičně se vytančit. Obojí navíc spojovala skvělá hudba a kvalitní ozvučení. Na závěr se s vámi ještě musím podělit o mé doporučení na další zajímavou událost v NODu: 20. května dorazí projekty Library Tapes, The Pattern Theory a Woodchucker, aby se nám svojí jímavou hudbou dostali pod kůži. Takže, příznivci ambientu, poznamenejte si to do diáře...