Report z koncertů Lanugo + Face Of The Bass od Myclicka

Konečně zpěvačka, která si s anglinou rozumí...

Kdo ví... Možná, že nebýt té věčně dobře naložené sestavy Sci*Fi*Psi, která si pro každý z těch mála koncertů v roce pod své psí masky přibaluje i nekonečné úsměvy, nikdy bych o ni nezavadil. Víc než jazzová setkání pro pár posluchačů v prostředí malých klubů či ještě menších kavárniček vyhledávám spíše místa, kde to žije přeci jen o něco více a rytmus neudává bubeník živý, ale poněkud strojový bicí automat. Dneska už si bohužel nevzpomenu, kolikrát jsem před těmi téměř třemi roky skladbu Lonely Robot slyšel, ale stále jsem se jí nemohl nabažit a znovu a znovu se chtěl nechávat rozmazlovat tím jejím vokálem. Ten zněl až neskutečně sebevědomě, chvíli hladil a chvíli si zas uměl pěkně dupnout, anglická výslovnost skvělá, po té až příliš známé české tvrdosti konečně ani památky. Byl jsem prostě lapen a detektivní pátrání se roztočilo na plné obrátky. Takže kdo vlastně je Markéta Foukalová a kde se nejčastěji zdržuje? V posledních několika letech byla spatřena v čele kapel Gang-ala-Basta, Takin´Off a Yellow Family, loni ve svém přechodném bydlišti MadFinger zlomila klíč v zámku a tím domovským souborem se pro ni momentálně stalo právě uskupení Lanugo.

Všechno je jinak!

Tolikrát jsem se chystal do Jazz Docku, na nějž v poslední době slyším samou chválu ze všech světových stran, až mě tahle parta předběhla a svůj další koncert si naplánovala do naopak mně až příliš důvěrně známému žižkovském paláci. V šatně teď ve čtvrt na devět bylo za poutka v rohu oběšeno jen pár bund a kabátů a tam zdola už se nesly ty vábivé tóny skutečných živých nástrojů. Tak honem! Za černými dveřmi černočerná tma a pod její rouškou odhadem tak stovka těch, kteří svou zadnici rozložili na židličky v pravidelných řádcích. A tam vzadu na druhé straně sálu světýlko. Jako by mi v tu chvíli někdo do srdce vrazil nůž! :( Vždyť to je přeci ona, v těch krásných sněhobílých, téměř až svatebních, šatech tam uprostřed! Tak tohle byla podpásovka... Vždyť ten nenáviděný konec v deset a čas pro přestavování pódia těm druhým, znamená odhadem už jen tak necelou půlhodinku určenou pro jejich vystoupení. Možná ještě míň... Židličky každopádně překvapily! Pokud neměly za úkol jen dopředu naplánované zabírání volného místa, aby to v sále nepůsobilo tak prázdně, pak se sem příliš nehodily.

Příliš osamocená Samota...

Tohle totiž bylo až nezvykle rozjeté vystoupení a ani sama majitelka toho krásného hlasu nedokázala jen tak stát u mikrofonu se svěšenýma rukama jako kdysi třeba taková Yvetta Simonová. Pánové za ní se se svými nástroji činili a ta důvěrně známá muzika z odposlechů s ní snadno manipulovala. Nejprve tak něžně do piána Viliama Bérese Markéta zmínila, co přesně je teď "so close" a co zase "so far" a pokud ty sedící tak příjemně ukolébala k spánku, v následujících minutách nastalo skutečné drama. Ta Frozen Hour jako by snad byla vyrobena na míru všem filmařům – tolik výkyvů nálad s ní během těch šesti minut člověk zažije... A já si v tu chvíli moc přál slyšet ji alespoň jednou za život v podání Chrise Martina a zbytku Coldplay. :) Jen velká škoda, že ty závěrečné smyčce nemohly být opravdové. Snad jednou... Ten aplaus, který těch šest teď zalil, bych jim přál tak zhruba padesátkrát větší za tenhle dokonalý přednes a jen pevně věřím, že to svou pílí a umem s touhle nádhernou muzikou dotáhnou až do nějaké haly! Alespoň coby předskokani někoho zahraničního, někoho věhlasnějšího. Přestože je veškerý repertoár tohoto sextetu postaven na skladbách v angličtině, jedna výjimka se tu přeci jen najde. Hledejme ji pod názvem Samota a sama autorka ji tu označila za "sebelítostivou." Ano, teď byly židličky opravdu na místě a jejich majitelé si na nich k sobě mohli poposednout ještě o něco blíže.

Tak kterou?!

Velmi citlivá a zamilovaná věc, v níž si bubeník Martin Kopřiva mohl dát s klidným svědomím pauzu a Miroslav Hloucal se sem se svou trumpetou pokusil vklínit tak, aby kouzlo jejích procítěných slůvek o malé lampě s důvěrnou září ani v nejmenším neporušil. Povedlo se - další trefa do černého, ale i můj další stesk po opravdových smyčcových nástrojích. Jenom ty zůstaly někde osamoceny. :( S každou další odehranou skladbou na nich však byla čím dál víc vidět nervozita... Jednoduše je tlačil čas. Tolik nacvičených věcí a už jen jednu dvě mohli podle signalizace ze zákulisí zařadit do setlistu tohoto vystoupení. Tak kterépak to budou?! Které jsou vlastně ty nejlepší a takové, za nimiž si celá kapela stojí? Plány tak měnili přímo za provozu a další parádní dramatické dílko v podobě opravdu jen zpočátku snivé If Only bylo bohužel už tím úplně posledním pro tento večer a my se ke všemu museli obejít bez přídavku... Škoda, atmosféru jsme jim tu vytvořili kouzelnou. Markéta samozřejmě neopomněla na představovačku jednotlivých hráčů, kteří krátce nato se spokojenými výrazy, s úklonami a s máváním pódium už nadobro opustili. Nezbývá tedy než doufat, že příště už toho prostoru dostanou více.

"Posaďte se, tohle jsou Face Of The Bass!"

Ten útulný sál byl teď rozsvícen a jeho podnájemníci ho také velmi rychle opustili. Každý z nich moc dobře věděl, že ona přestavba černého stupínku i krátká zvukovka si sobecky jenom pro sebe z toho zbývajícího času značnou část ukrojí. Ovšem nakonec to nebylo tak hrozné... Face Of The Bass jsou ke zvukařově radosti pouze čtyři, podle jeho rozlepených papírů se zvučilo už od čtyř odpoledne a tak už se jen doladilo pár detailů, hlavně poměry v monitorech. Dvacet minut a bylo tu pokračování... Pro nikoho. :( V okamžiku, kdy se ti čtyři opět dotkli svých nástrojů, se v sále nacházely sotva dvě desítky věrných, ti ostatní si stále dopřávali osvěžení ve spletitých chodbách nejznámějšího žižkovského paláce a čekali až na startovní výstřel. Naštěstí nenechali ten kvartet dlouho ve štychu a židličkám znovu brzy ztěžkly ty červené nohy. Ano, teď už se konečně pod všechny ty zadnice hodily - tohle bylo totiž spíše k pokoukání než k rozptylování tanečky.

Když se předkapela stane zakapelou...

Skladbou Odd Folk ti čtyři zahájili, hudba tentokrát beze slov, ale ta vážně nebyla třeba - na to se jednalo o muziku až příliš krásnou, tak proč ji ještě přikrášlovat byť i sametovým hlasem. Vedoucí tohoto souboru měl nad vším tím děním tam vzadu přehled a byl to on, kdo se ihned stal konferenciérem tohoto čtyřboje, který neměl ani vítězů, ani poražených. Hned na úvod zmínil několik zvláštností tohoto večera, mezi něž patřil i fakt, že předkapela hraje až jako druhá. :) Ano, musel jsem souhlasit, přestože už teď bylo zřejmé, jak moc jsou síly vyrovnány i přes přesilovku Lanuga. A další track v pořadí, tedy Majestát času, jejich kvality pouze potvrdil. Velmi psychedelické klávesy Michala Nejtka, k tomu přepychově načechrané údery od bubeníka z Toxique Romana Víchy a činil se také hráč na dechy Rosťa Fraš. Ten byl jen další "zvláštností" tohoto koncertu... U mikrofonu vystřídal Marcela Bártu a s Face Of The Bass hrál ten večer poprvé! Zda se jedná jen o další z personálních změn či pouhý záskok, padesátiletý velikán bohužel neprozradil.

V Akropoli mají prostě cover verze rádi!

Během příjemně uvolněného koncertu, v němž publikum pravidelně odměňovalo každé vydařené sólo jednotlivých hráčů, došlo také na několik hudebních hádanek. Chvíli to trvalo, ale pak jsem si vzpomněl – tohle přece zní jako ABBA a jejich slavná Dancing Queen a tohle zase jako Poor Leno od Röyskopp, jak s menší přesmyčkou sám šéf kvartetu po dohrání prozradil. Velmi brzy se začalo tleskat a s každou odehranou minutou náš aplaus sílil. A protože klávesák Michal Nejtek slavil v tento den 33. narozeniny, také on dostal notně utleskaný dárek. :) Tak moc mě ty dlouhé skladby, v nichž často nechyběla ani drum´n´bassová rytmika, vzaly za srdce, že jsem úplně přestal sledovat hodinky. Najednou bylo deset a mně spadla brada. Uteklo to strašně rychle a já moc dobře věděl, že po tomhle úterním jazzovém objetí se mi bude hodně stýskat. Bylo to vřelé, bylo to přátelské a hlavně... Bylo to od lidí, kteří ví naprosto přesně, kam mají na svých nástrojích sáhnout, aby i na dálku těch několika metrů tak příjemně pohladili po vlasech. Nebo snad po tváři? :)