Report z akce Čáry 2010 od Myclicka

První open-air? Už v dubnu!

Že se něco děje, bylo patrné po celý ten páteční večer... To ulice nám ožily! Konečně. Po tak krásném dnu plném sluníčka úsměvy z tváří lidí ještě nestačily vymizet, tramvaje přetékaly rozzářenými Pražany a ti si už teď po cestě notně přihýbali z lahví vína i z plechovek piva. Pálení čarodějnic, to je zkrátka ten pravý důvod k veselí a alkohol v ten velký den ještě poteče proudem... Do Žlutých lázní ne, tam se teď hrnula snad polovina tramvaje, můj cíl je až o dvě stanice dále - ta moje cílovka se jmenuje tak poeticky – Pobřežní cesta. Škoda, vystoupilo nás tu jen pět, takže pokud valná většina návštěvníků nedorazila auty, před čímž organizátoři varovali, na nějakou masovku mohl člověk zapomenout. Tak ale kudy? Jen, co se tramvaj tak elegantně odporoučela tam někam do Modřan, stačilo nastražit uši – ty pravidelné údery snadno nasměrovaly do samotného centra dění. Takže už jen seběhnout k Vltavě, kousek se vrátit a ten ostrý kužel světla k sobě vábil blíže jako maják u moře.



I tady je teď slušný cirkus!

Tak ještě oranžovou pásku na ruku a vkročit do oploceného areálu. Trošku malý, ale zase tak nějak všechno pěkně pohromadě – od grilovaných dobrot, přes bary až po zastřešené lavičky k příjemnému posezení, které se určitě budou ještě hodit. Už od odpoledne se nad Prahou shlukovala temná mračna a v tom až nezvykle dusném dni stále ne a ne zapršet... Cirkusácké šapitó s červenými a žlutými pruhy tu bylo dominantní - úplně se mi vrátily vzpomínky k historicky poslednímu Open Air Fieldu. Kdopak nám tehdy v takových stanech tak dobře vyhrával místo všech klaunů a velbloudů a zeber? Teď to bylo na... Robotovi! Takže? V první řadě příjemně houpavé a funky, v té druhé plné hitovek z let minulých, ať už v těch původních starodávných verzích, na něž se ani to zrnko prachu neusadilo či v nových slušivých kabátcích. Plus samozřejmě nové a ještě voňavé zboží. Jenom tak se tu mohli setkat Kool & The Gang s tarantinovskou Jungle Boogie a Jazzanova s Benem Westbeechem v čele, který teď tak objevně pěl své: “I can see...“



Čarodky? Jedině s hasiči!

Ani na velikána Jamese Browna se ovšem nezapomnělo a tenhle kluk má zvláštní dar – ačkoliv jste tyhle pecky za svůj život slyšeli už tolikrát, přesto se na ně zas a znovu tak rádi zavrtíte do rytmu. Bylo teprve čtvrt na dvanáct a těch vrtících se a v kolenou se podlamujících bylo před sound systémem sdružení Mayapur dobrých padesát. Jaká to výhoda mít bar přímo v centru dění, jen jednou se u něj zlehka podlomíte v kolenou a už tenhle nevratný pohyb nezastavíte. Prostě vás ty basové linky samy nutí. :) Bez povšimnutí nelze ponechat fakt, že zvuk tu Z-Aires přímo za provozu stále ladil. A právě teď se jednotlivé frekvence poněkud slévaly do nepřehledné hmoty. Najednou mi to v té záplavě ostrých oslepujících barevných efektů došlo... Vždyť tady by měl přeci někde praskat oheň vzhledem k odpolednímu pohledu do kalendáře. Ale kde? To hluboké kamenné ohniště nebylo součástí tohoto areálu, za ním musel člověk zpět ven (tak proto ta nepříjemná páska na ruku) a vzhledem k černočerné obloze, která nás teď všechny svírala, nebylo zase až tak těžké ho najít... Ta mrcha čarodějnice byla zřejmě už dávno upálena, jeden vyhládlý si teď na dlouhém prutu opékal hned čtyři šťavnaté buřtíky a aby se snad plameny neopovážily rozšířit mimo vytýčené území, od toho tu byla hasičská hlídka ve svých reflexních uniformách.



“Oheň je pro pyromany, nás baví muzika!“

Tak vida, jak se dneska jeden z velkých pohanských svátků dodržuje – ve stanu všichni, u ohně tak pět lidí, kteří se tu překvapivě hřáli. Přitom byla ta noční teplota velmi příznivá a ještě stále nepršelo. Pohled na hladinu Vltavy příjemně uklidňoval, teď však rychle zpátky, teď se bude hrát house! Tak ještě půl litru poněkud kyselejšího mojita na posilnění a v tom parném dni i k osvěžení, aby šly všechny ty beaty lépe pod nohy a DJ Radio bude dalším, kdo v tento hudebně eklektický večer zalistuje ve zcela jiné stylové škatulce. Začal poměrně zhurta, jen co se ta poslední skladba jeho předchůdce dotočila. Panečku, jak všichni ti třicátníci, kteří tu byli dnes v převaze, pookřáli... A přitom k nim teď mířil jen ten tupý a plochý zvuk roztočeného kolovrátku, který se zadrhne jen málokdy. Proč vlastně stále lidi tenhle styl tolik baví, kde je ten recept na věky uschován? Dobře se na něj tancuje, zvýšená prašnost ovšem tomu plavovlasému Vojtovi poněkud překážela.



Jenom světla tolik milují prach...

Nejprve to přenosce uklouzlo, následně popojela po desce ještě odvážněji a pak už si to zamířila do věčných lovišť. A tak se po dlouhé době nohy všech tanečníků zastavily. Ostrý zvuk vzniklý dotykem ukazováčku o jehlu s chuchvalcem nahromaděných částeček teď lupl celým stanem a pokračovali jsme dále. :) Z prachu, který umí zamotat hlavu nejednomu organizátorovi letních festivalů, tak měly radost pouze reflektory. Teprve teď se mohly předvést v celé své kráse a v širokém spektru barev, až naše kukadla přecházela. Zajímavý efekt v podobě děrované otáčející se koule se světlem uvnitř byl přitom umístěn přímo před stupínkem a jak už to tak bývá, opět byla v jednoduchosti ukryta síla – příjemné osvěžení pro oči, které byly doteď oslepovány ostrými záblesky shora. Venku se mezitím drobounce rozpršelo a kdo zrovna nestál o trochu lehkého ochlazení po náročném dnu, ten se mohl schovat pod množství přístřešků, kterých tu byl dostatek... V tom největším z nich, z něhož duněla muzika, právě docházelo ke střídání stráží! Zatímco uprostřed svého setu Radio zvolnil a nabídl také pravý a nefalšovaný deep house, ve svých posledních pár minutách opět přiložil pod kotel.



Tolik basů a stan stojí dál!

Věděl proč – bouřlivák Tvyks už mu dýchal za krk... Přizpůsobí se?! Proč vlastně ne? Aktuálně je k house music snad nejblíže za posledních pět let! Plynule navázal, ty syntetické basové linky o sobě daly velmi brzy vědět a bassline s celou plejádou kratičkých samplů, tahavých riffů i s exkurzí po stařičkých studiích v následujících minutách mobilní kruhový klub ovládl. Těžko říci, zda I Was Drunk, ta dechovková a velmi rozpustilá věc od Riva Starr, v níž si zaúřadovali také na loňském Wilsonicu excelující Noze, byla pouze osobní zpovědí našeho elegána, ale rozhodně zabrala. Teď a tady se chtěl lid bavit a tak se divoce klátil do pumpujícího rytmu s bonusovými úsměvy od ucha k uchu. Opět nezklamal, znovu zúročil své dlouholeté hrací zkušenosti a ani přes počáteční nakřáplý zvuk, který se tu znovu za provozu ladil, své fanoušky ani ty ostatní na déšť nevyhodil... Stejně jako Tvyks, ani Airto příliš dlouho nepřešlapuje na místě a stále jen hledá kompromis, jak našemu konzervativnímu publiku, které se tak strašně brání novým věcem, naservírovat ty čerstvé a horké dobroty, ale zároveň dbát na to, aby si nespálilo jazyk. K mému překvapení se teď vrací k vokální produkci.

Ten NEJ open-air roku 2010? Zatím Čáry! :)

Jasně, ta jeho nevyprchávající energie spolu s mistrovským efektováním zůstaly, ale mužské i ženské hlasy přibyly... Naštěstí nic laciného, jen příjemné osvěžení vhodné i pro naše kluby. Bohužel všichni ti třicátníci znavení životem tak dlouho nevydrželi a na můj vkus až překvapivě brzy se začali zhruba už od tří hodin nenápadně vytrácet. Kdo chtěl, ten teď mohl na Airtovy beaty a rýmy řádit téměř po celém obvodu šapitó, aniž by snad někoho zranil, jiný se mohl zahřát u ohníčku, ti další se takhle nezdravě na noc ládovali klobásami a krkovičkami a nebo se opíjeli do bezvědomí. Jak je libo, panovala tu absolutní svoboda a absolutní pohoda... Takže? Rozhodně čarovná noc s magickou muzikou, která fakt šlape, s kamarády, kteří byli přes zimu zalezlí jako ti krtci a nemalou zásluhu na tom, že se to tak povedlo, mělo samozřejmě i to skvělé počasí. Tak co nejhezčí festivalové léto nám všem...

myclick