Report z koncertu Lou Rhodes v Paláci Akropolis

Do Paláce Akropolis jsme dorazili krátce po půl osmé a v sále nás kromě pár nedočkavých jedinců přivítal i nekuřácký prostor. Tento trend, který se v poslední době na koncertech šíří, mě velice těší. Část diváctva, která si ráda zapálí, je najednou ohleduplná vůči těm, kteří se cigaretovým dýmům vyhýbají, a o to víc je takové prostředí příjemnější pro samotné interprety, že? Nicméně nebudeme tady dělat osvětu o kouření a radši se pustíme do povídání o průběhu pátečního večera hrajícího na city.

Poněkud rozpačitý úvod.

Jako předkrm jsme dostali chuťovku z Londýna, která si říká Jay Leighton. Na skromné, černou barvou obklopené scéně se před nás posadil na stoličku a s pomocí svého hlasu a akustické kytary se nás snažil okouzlit. Podařilo se mu to? Netroufám si odhadovat, koho tento chlapík působící dojmem romantického snílka, jehož styl mi chvílemi trochu připomínal Jamese Blunta, doopravdy zaujal. Moc pozornosti si u posluchačů ale nevyloudil. Postřehla jsem skladby Avalanche a We Wont Stay Long, ale pak už se mi ta půlhodinka, po kterou nám Jay hrál, tak nějak slévá dohromady. Vybavuji si hlavně ty štěbetající hlasy, které se ozývaly ze všech stran, a do žádné z písniček rozhodně nepatřily.

S kloboukem a bez bot.

Jay Leighton se s námi rozloučil a pak přišla krátká odmlka. Prostor pro Lou Rhodes byl sice nachystán, ale následovalo ještě krátké ladění. Po pár minutách se však už tato dáma, kvůli které jsme všichni přišli, na svém místě usadila natrvalo. Po její levici se postavil John Thorne s kontrabasem a bez bot. Zkrátka tak jako na loňském koncertě, kdy supportoval Lamb. Po pravici Danny Keane, který zasedl za violoncello, ale i za klavír a zvonkohru. Celá trojice byla tak nějak dobře sladěná. Danny v hnědém klobouku, saku a kalhotách, Lou v bílé halence a džínách, John v košili a džínách. A co teprve když se rozehrála. Mezi prvními zazněla Tremble z debutového alba. Už v tu chvíli se mi výrazný hlas Lou dostával pod kůži. Ale zatím málo na to, abych z kabelky vytáhla kapesník. Pak přišly oblíbenější Janey, The Ocean, The More I Run. Zejména ta poslední se opravdu vydařila. Danny s Johnem se předháněli v tom, kdo z nich předvede lepší grimasu. Tahle soutěž se protáhla až do samotného závěru písničky, kdy se rozesmála i Lou, ačkoli tenhle song smíchu vlastně není.

Lou, ještě neodcházej!

Minuty utíkaly neskutečnou rychlostí. Lou nám v podstatě stihla odehrát téměř celé poslední album, One Good Thing, a ještě přidat něco staršího. Třeba Bloom. A ve své producentské historii zašla ještě dále – zazněla skladba, kterou uvedla slovy: "toto je velmi stará věc a myslím, že nepotřebuje dlouhý úvod." Opravdu nepotřebovala. První tóny a slova napověděla:"I can fly but I want his wings…" Gabriel. Ale v novém a třpytivém kabátě. Tak tady jsem měla opravdu na krajíčku. Když nic jiného, mrazení po celém těle se dostavilo. Pak jsme zaslechli ještě Never Loved A Man (Like You), ale to už opravdu nadešel čas loučení. Tohle byl již druhý přídavek, pro který jsme tleskali a pískali opravdu dlooouho, a vyplatilo se nám to. Závěr byl prostě impozantní a dám ruku do ohně za to, že Lou i její kumpáni byli dojati.

Bylo to krásné Lou, děkujeme!