Report z Music Infinity s Lou Rhodes od Myclicka

Na Lamb přišli, ale přijdou jen na ni?!

Když pominu všechno to drnčení, které nás včetně nahluchlého zvukaře téměř non-stop provázelo celým tím koncertem dvojky Lamb v Lucerna Music Baru, atmosféra se tam dala nakrájet na plátky tenčí než eidam. Tolik jsme se těšili a přesto všechna ta očekávání šla náhle stranou - tohle se prostě odhadnout nedalo, tohle bylo hned stokrát lepší a snad nikdo nemohl říct na jejich adresu křivé slovo... Jak to však vypadá, když se ti dva rozdělí, Andy Barlow zůstane doma a Lou se sama samotinká s kytarou, bubnem a promazanými hlasivkami vydá do Prahy znovu? Doufejme, že ne tak tragicky, co se návštěvnosti týče, jako když se u nás jednou jedinkrát Clara Hill obešla bez Jazzanovy... Už dopředu bylo avizováno, že nás čeká koncert komorního charakteru, takže nic pro ty horkokrevné – tady se bude jen stát, přemýšlet, hledat podstata čehokoliv a svorně se necháme laskat. A nebo také ne, kdo ví? Tak jak to vlastně bude s návštěvností tentokrát, s návštěvností na večírku Music Infinity, který snad ještě nikdy vyprodán nebyl a vzhledem ke svému zaměření asi nikdy nebude...



Člověk si chce koupit CDčko a nemůže...

Pět minut před půl osmou se v rohu šatny na věšácích krčilo jen asi patnáct bund a než jsem se dostal na řadu, dalších šest bylo právě oběšeno. Před palácem nikdo, v paláci tak dvacítka různě roztroušených podnájemníků, stolek s merchandisingem vpravo do dveří překvapivě prázdný. Po dlouhé době jsem zase někde brzy. :) Na všech těch dalších příchozích bylo vidět, jak silnou návštěvnost očekávají oni sami – každý se teď hrnul co nejblíže k pódiu, aby ji také viděl tak pěkně zblízka, aby slyšel úplně vše, co slyšet chtěl i co slyšet měl... Zbytečně! Dalších dvacet minut jsme si od zvukaře už poněkolikáté mohli vyslechnout zřejmě jeho oblíbené The Young Gods, kteří na tomhle místě naposledy v akustickém koncertu opravdu excelovali a pak konečně na pódium přišel... Ano – on, ne ona! Usedl na židličku a dlouho předlouho ladil jednotlivé struny své španělky... Začne vůbec hrát? Pustí se do toho? A kdo to vůbec je, vždyť v původních tiskových materiálech o něm nebyla ani zmínka... Na všechny otázky se odpovědi dostavily postupně.



Jay Leighton? Jednou nám bude vyprávět, že hrál v Praze před Lou Rhodes...

Skutečně začal hrát, k drnkání na kytaru zároveň připojil i svůj příjemný hlas a vše bylo vyladěno tak, že nás s ním okamžitě objal. Nejen příjemný, ale také znělý a proplouval s ním naprosto přirozeně v úplně všech polohách. O něco později se mezi dvěmi písničkami i trochu rozpovídal, dozvěděli jsme se, že se jmenuje Jay Leighton, tady v Praze je úplně poprvé a díky Lou postupně poznává další a další zastávky jejího turné. Inu příjemná dovolená a když za něj dá prsty do ohně ona, pak to jistě nebude žádný zelenáč. To ostatně dokázal v dalších minutách sám - s takovýmhle parádním podáním byste mu uvěřili i to, že vám do půlnoci někde sežene i to modré z nebe. Sál se postupně plnil a bohužel jen slabou půlhodinku jsme mohli jeho umění přihlížet. Pak se rozloučil a pódium uvolnil pro vzácného hosta s jeho dalšími vzácnými hosty. Tedy alespoň ty tři volné židle u dřevěných přepravek na zeleninu, na nichž trůnilo různé muzikantské zařízení, nasvědčovaly, že tu Lou nebude sama.



Ani tu kytaru si přinést nemůže...

Ostatně ledacos ze zákulisí koncertu už odkryla odpoledne v rozhovoru s Jirkou Štefflem a Joskou Sedloněm, kteří se jí na střídačku ve studiu Radia 1 věnovali. A najednou se zčistajasna objevila na pódiu! To byl poprask panečku, to bylo řevu. Avšak předčasně. Jen si prostě ze zákulisí přinesla kytaru, také chvilku ladila, postavila ji do stojanu a s úsměvem na rtech zase odešla. A chvíli nato znovu! Další planý poplach a jen další kytara. :) Ta tedy umí zvýšit nervozitu v sále... Ten se mezitím zaplnil včetně balkonu tak, abychom si neuřízli ostudu, po chvíli potemněl a pak už jsme se konečně dočkali! Za bouřlivého potlesku, který působil, že se jen tak neutiší, usedla na židli do samého středu pódia, vpravo tak výškově s kontrabasem ladil náš starý červencový známý Jon Thorne, který byl bos - snad aby ty své vibrace cítil ještě lépe. Vlevo o poznání menší cello si teď před klávesovým nástrojem k sobě přitulil muž v klobouku – Danny Keane. A ten med se okamžitě rozlil po celém sále. Ne What Sound po vzoru Lamb, ale What Voice, dalo by se obdivně zvolat... A kupodivu publikum bylo teď plné nejrůznějších křiklounů.



Pouze 14 strun a tolik muziky!

V pauze mezi písničkami jeden z nich náhle zařval “Manchester!“ a místo toho, aby Lou křiklouny přehlížela, ochotně s nimi spolupracovala – možná právě proto se tu tak brzy vytvořila téměř rodinná atmosféra... Jako bychom se po delší době sešli u jednoho stolu a jen si tak vyprávěli nejrůznější historky a jen tak se radovali, že můžeme být zase spolu... Jak sama vokalistka zmínila, tehdy v Lucerna Music Baru to bylo mnohem divočejší a teď před sebou prý vidí zcela jiné publikum. Také mi přišlo, že dámy byly tentokrát v převaze a všechny ty zamilované páry si nemohly vybrat lepší kulisu pro tenhle májový čas – kam se hrabe nějaká ta hrdlička! Jenom čtrnáct strun k dispozici a jaká kouzla se s nimi dají dělat, když na ně umíte hrát – dobré společníky si po oba své boky vybrala. Bylo by to však poněkud monotématické a tak se velmi brzy vytasila s další zbraní – poměrně výkon hrát na kytaru, zpívat ty nádherné procítěné texty a snad aby řeč nestála, ještě v pravidelných intervalech podupávat na šlapku bubnu před sebou... A nejenom to!

Klávesy jen kvůli jedné písničce... Ale jaké?!

Rozhodně jsem nezáviděl zvukařovi ten pohled do technického rideru – musel v něm vidět obrovského pavouka nad nejrůznějšími chytrými krabičkami, které spolu byly propojeny. A jenom tak dokázala zpívat dvojhlasně, aniž by snad za tímto účelem musela být břichomluvcem. Jednu sloku si zkrátka hodila do smyčky a několikrát přes svůj hlas znovu pustila – ti se tehdy prostě s tím Andym hledali, až se našli – ta rozhodně nebude technickým antitalentem... Tohle bude ta pravá ženská do nepohody! Navíc ženská jako lusk stále hladila - ať už to bylo s baladou Melancholy Me z té letošní desky One Good Thing či se starší Bloom - stále v sále vyvolávala hotové pozdvižení. Těžko říci, jak dlouho své divadelní číslo ti tři nacvičovali a jak často se s ním na turné vytasí, ale působilo hodně spontánně. Zatímco se ona teď tolik soustředila, oba chlapíci na sebe mrkli a předvedli jakýsi strunový battle – tedy přetahovanou a doplňovanou zároveň. Teď už se neudržela a vyprskla do mikrofonu, ty jejich významné grimasy se zkrátka nedaly přehlédnout. :) Nad přítomností těch kláves vzadu však stále visel otazník. Vždyť ten kloboučník se jich ještě ani jednou nedotkl... Tak až teď!

“Tak jakou bych vám ještě zahrála?!“

“I can fly but I want his wings,“ zapěla nám z ničeho nic a ti dole teď vzrušením vyjekli – tohle nečekali. Ano, skladba Gabriel, která se už tolikrát zviditelnila v reklamě a tentokrát ve verzi, s níž jsme ještě neměli tu čest. Tak takováhle překvápka bez varování mám moc rád. Na rozdíl od odchodů umělců do zákulisí. :) I když tentokrát jsme měli jistotu s tímhle přijetím. Vrátila se a dokonce dvakrát, nahlas teď přemítala, že vůbec neví, jakou nám ještě zahrát. “They Say!“ zahulákal teď z publika jeden z fanoušků. “No, it´s too tragic...“ zaprotestovala a raději sáhla po folkovém kousku od Johna Martyna – Spencer The Rover. Skvělá volba! Navzdory tomu, že na desátou některý z žižkovských kostelů dávno upozornil, ona hrála dále. Konečně byla tahle meta po dlouhé době překonána – vždyť ten její medový hlas by ani té mouše neublížil a má spíše léčivý charakter. Tak ale teď už s hlavou plnou dojmů a naježenými chloupky rovnou na Electronic Beats. Tam to rozhodně tak snivé nebude... :)

Lou Rhodes – Gabriel (live @ Palác Akropolis)



myclick

foto: lucky_cat
video: papaJA8