Report ze křtu desky King Or Queen projektu Montage od Myclicka

“Nepotkali jste tu někde moje štafle?!“

Věděl jsem moc dobře, že tam co jedni končí, ti druzí teprve začínají... Nechápete? Zatímco valná většina pražských klubů živou produkci po desáté ve svých útrobách nestrpí, protože jednoduše strpět nemohou, v Crossu, stejně jako třeba v Chapeau Rouge či v Lucerna Music Baru, se nejprve čeká, až všichni ti zájemci o kulturu dorazí a teprve pak za své nástroje muzikanti vezmou... Musíte mi dát za pravdu, že štafle uprostřed parketu v půl desáté ani v Roxy, ani v Akráči prostě nepotkáte. :) Tady mohly stát klidně doširoka rozkročené i nadále, protože kromě zvukaře a pár asistentů byl tenhle sál zcela prázdný a pečlivě vymetený... Všichni zdejší štamgasti, ale i ti, kteří se sem vydali historicky poprvé a teď ve spletitých chodbách s úžasem ve tváři tápali, kde vlastně onu jámu lvovou najdou, si poslušně rozebrali značnou část těch autobusových sedaček v prostoru baru. Alespoň si bez překřikování pokecali s těmi, které tak dlouho neviděli a pro všechny tanečníky nedočkavce už byla v provozu spodní stage.

 “Náš Dubový High je otevřen pro všechny a to bez rozdílu věku!“

Tady pro propagaci svého pořadu Dubový High, který naladíte na Rádiu Wave každou středu od 19:00, (jak hlásala rozvinutá plachta i se stylovým žaludem) dělal frontman populární formace 100°C opravdu maximum. Když pomineme všechny ty v prostoru rozložené samolepky a placky s logem rozhlasové stanice, která tak dlouho usiluje o vlastní frekvenci, rozhodně hrál muziku, za níž se ani nikdy v budoucnu nebude stydět. Jen jednou se na ni zhoupnete v kolenou a až příliš se vám tenhle pohyb zalíbí – tak znovu a znovu! :) Tolik let je tenhle košatý dub mezi námi, jako virus se tehdy z té Jamajky rozšířil po celém světě a zatímco jeho první fandové už mají dneska dlouhé šedé vousy, ti mladí do těch skoků z nohy na nohu dávají oproti nim jen více energie. Konečně styl, v němž nevzniká konflikt kvůli generačnímu rozdílu! Chlapci teď ještě odborně ladili zvuk, aby vše dubovalo tak, jak má a mocné basy tomu podlamování ještě více pomáhaly, zatímco se jim na talířích obou gramofonů tak spokojeně stále dokolečka dokola protáčely všechny ty sedmi, deseti i dvanáctipalcové desky...
 
Bez Toxique, zato s efekty!

Teď už to chtělo jen někoho k tomu podlamování. :( Přijdou?! Přišli, ale prozatím nahoru a ten ze všech stran blikající sál teď pět minut po desáté z poloviny zaplnili... Oproti listopadovému koncertu v Chapeau Rouge, kde se Montage představili v rámci přehlídky hned čtyř hudebních těles okolo Thoma Heriana, si talentovaný muzikant a zpěvačka s hezkým hlasem a s dobrou výslovností na jen o něco větším pódiu prohodili své pozice... Takže škopky teď uklidit do pravého zadního rohu a zatímco v listopadu potřebovala Klára k vystoupení pouze mikrofon a promazané hlasivky, tentokrát jí kromě Tomáše společnost dělala i podlouhlá krabička plná tlačítek a potenciometrů. Takže dneska zřejmě s efektním efektováním... Dáma, která už s Toxique upozornila na svou bláznivou image, ani tentokrát nezklamala. S vlasy vyčesanými do obrovského drdolu a s neméně obrovskými brýlemi za svým technickým vynálezem působila jako paní profesorka za katedrou... Snad jen to ukazovátko, se kterým vás čas od času klepne přes prsty, když ji budete vyrušovat, jí k úplné dokonalosti chybělo. To zvuk, ten naštěstí nechyběl - ten se také dostavil!

 
King Or Queen? Deska, která nelétá – pro tuhle se chodí osobně...

Samozřejmě kvalitní zvuk, jak tady bývá zvykem a na něm se to pak hraje a zpívá... Třeba o skořici. :) Jak dlouho byste o ní dokázali pět vy? Klára tak čtyři minutky, velmi přesvědčivě a procítěně a ještě stihla připojit i informaci o tom, že si tohle voňavé koření její táta přidává do kávy. Přestože tu autor hudby tak odborně čeřil svými vzrušenými beaty vzduch, publikum bylo zatím velmi ztuhlé, skoro až uhranuté a bylo znát, že se s touhle dvojkou takhle pohromadě setkává historicky poprvé a desku stále ještě naposlouchanou nemá. :( A ta se také velmi brzy po startu musela pokřtít! Kmotřenka Lenny Trčková se bůhvíproč potřebovala pochlubit, že tohle je dneska už její pátý křest, Tomáš mezitím bojoval se špuntem šampusu a aby snad nedošlo k úrazu díky letícímu promáčenému nosiči, tentokrát ho získal ten, kdo se ho jako první stihl dotknout na pódiu – to byl úprk, panečku! :) Klára pohotově zmínila, že desku je možné zakoupit za akční cenu 1690 Kč a co dalšího na ní najdeme, nám oba představili v těch následujících minutách.


Nebylo by nějaké sólíčko?!

Ve srovnání s půl roku starým koncertem však žádné zvláštní překvapení a zhruba po půl hodině jsem si uvědomil, že přestože si vokalistka se svým hlasem v každém z těch dalších kousků hraje, přesto ho je stále tak nějak... Moc! Možná by slušelo čas od času zařadit jen nějaké to bubenické sólo, aby mistr předvedl, co ho ve škole naučili a co pilným tréninkem dopiloval či využít možnosti oné chytré krabičky na maximum! Sem tam nějaký ten robotí rejstřík, echo, panoramu a další moderní fígle v hrátkách se zvukem. Takhle to byl často jeden roztočený kolovrátek, který jen a pouze příjemně přede, nic víc. Po zhruba hodině a čtvrt přišel čas loučení, úklon, poděkování a plácání dlaněmi o sebe a protože se publikum velmi rychle rozprchlo po katakombách tohoto klubu, štafle pod projektorem se v doteď zaplněném sále opět dostaly ke slovu. Na pódiu se mezitím nástroj živý vyměnil za nástroje protkané elektronikou – pravda, obě hudební tělesa jsou z úplně jiného těsta, ale aspoň tak večer získá na té důležité pestrosti.

 
MIDI LIDI? Stále stejní, stále vyhledávaní...

Jak asi vypadají MIDI LIDI roku 2010? Tak jako obvykle?! Ti své nové album s tak poetickým názvem Hastrmans, Tatrmans & Bubáks křtili už loni, takže určitě se pár nových kusů v jejich živáku dočkáme. Dávali si však na čas a teprve pár minut před půlnocí projel na projekčním plátně zprava doleva výmluvný nápis “ahoooooj,“ který k nim už dneska neodmyslitelně patří a oni se bez něho jen tak neobejdou. Pochopili a někteří z nich spustili bojový pokřik – hodně originální zdravice... Ano, technický rider opět splněn do puntíku, takže Prokop k perkusím vpravo, Petr k mikrofonu a k notebooku vlevo, Markéta teď bude listovat obsahem toho svého tradičně mezi nimi. A stejně tradičně teď hlavní vokalista tohoto projektu nadužíval onoho procítěného i zajíkavého pozdravu: “Dobrý večer,“ i tentokrát přidal k jinak statickému zírání do displejů noťasů vtipná divadelní čísla včetně pobíhání po celé délce pódia, i tentokrát se jakoby Markétě její stroj v nachlup stejném čase rozbil.
 
Do Crossu? Kdykoliv!

Příjemné rozptýlení přitom přinášela projekce přímo na klíč i s těmi oranžovými papírovými lodičkami, které tu na plátně cestovaly zprava doleva, ovšem vyloženě šokovali s dechovými nástroji. Tak vida, i bez té elektriky se ti tři nakonec obejdou – kdo by to byl řekl! :) Příjemná, leč krátká vsuvka, přesto trio svým vystoupením vyvolalo na parketu hotové pozdvižení. Narvaný k prasknutí, patřičně uječený a reagující i na ten sebemenší detail na pódiu. V úterý, prosím pěkně... Věřte nebo ne, atmosféra tu byla několikanásobně větší, než kdekoliv jinde o víkendových mejdanech, přičemž o patro níže na tom “johánkovci“ byli podobně. Tady teď z nohy na nohu do dunění dubového dřeva s bohatou ozvěnou přešlapovalo dvacet pětadvacet milovníků tohoto stylu se spokojenými úsměvy od ucha k uchu. Cross tak opět potvrdil svou jedinečnost a dramaturg mohl být i s tímto ne příliš kultuře přejícím dnem, který rozhodně ještě nekončil, zcela spokojen...
 

foto: Lukáš Kadeřábek lks.kdrbk@gmail.cz