REPORT
Report z festivalu Sónar od Anny Šklíby
Letošní ročník barcelonského festivalu Sónar se odehrál během bouřlivých protestů španělského hnutí nespokojených. Nicméně revoluční nálada festival příliš nepoznamenala. Zatímco o pět set metrů dál demonstranti okupovali náměstí Catalunya, publikum se živě bavilo, odříznuté od okolního světa, protože i na potápějícím se Titanicu musí hrát hudba. Festival sice ironicky hlásil, že "je na prodej", bohatý hudební program to však nijak nepoznamenalo. Vystoupit zde tak mohli umělci od Underworld, přes M.I.A., The Human League či Aphexe Twina. Jediným zklamáním byla pouze nepřítomnost Steve Reicha, který se nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů.
Jaký je tedy Sónar, festival, který se z malé akce rozrostl na konglomerát s odnožemi v Tokyu či v São Paulu? Navzdory svému rozsahu si stále drží styl – krémem na vrásky je mu v tomto případě zejména jeho denní, experimentální část. Zatímco v noci se leckdy podobá elektronickému Glastonbury, přes den je z něj experimentální hudební laboratoř zaměřená zejména na profesní publikum. Festival si díky svému bezchybnému servisu pro novináře udržuje pověst akce, která určuje hudební trendy pro následující rok. A letos tak přinesl nespočet hudebníků na pomezí hip-hopu, grime a melodického dubstepu (Ghostpoet, Dels, Eskmo), taneční výstřelky typu M.I.A. či Buraka Som Sistema, současnou klasickou hudbu (Hauschka, Steve Reich, Brand Brauer Frick Ensemble) či experimentátory blízké současnému umění (Sewing Machine Orchestra).
Aphex Twin
Zatímco hudební část festivalu nezklamala, jeho vizuální složka – tedy Off-Mática byla poněkud slabší. Letošním tématem byl autoportrét a reprezentace sama sebe, přehlídka pořád však působí jako náhodná koláž uměleckých děl spíše než jako výstava s pevnou koncepcí. Z hudebních vystoupení je třeba vypíchnout popovou písničkářku Little Dragon, melodického experimentátora Nicolase Jaara, většinu nového hip-hopu (Dels, Eskmo, Ghospoet, Offshore) i experimentátora Hauschku.
Sónar By Day
Čtenáře však neuspokojí jen hodnocení koncertů – očekává i drby ze zákulisí. Sónar je totiž především rendez-vous hudebního průmyslu a doprovází ho Sonar Off - nespočet večírků - většinou na pozvánky, průměrná akce bývá na terase hotelu, bazén a výhled na město či moře jsou téměř samozřejmostí. Nejlepší večírky končívají do půlnoci, noční události se pak dějí v klubech či na plážích a přitahují poněkud širší typ publika. Mezi ty nejžhavější akce letos patřila Watergate party v hotelu Miramar – její výhled na přístav z vrcholku Montjuic byl zkrátka nezapomenutelný, publikum roztančené, hudebně house a velmi deep (Solomun, Tiefschwarz, Heidi, Seth Troxler a další). V pořadí pak následuje tradiční párty Mobilee v hotelu Diagonal (Sebo K, Martin Landsky) a dokonce i překvapivě neelitistická nedělní showcase Culprit and Leftroom, kterou nadchnul Lee Burridge. Z BPitch Control pak kraloval především Mathew Jonson.
Mobilee Rooftop Party (Hotel Diagonal)
Atmosféra po celou dobu byla velmi mezinárodní, plurilingvní a otevřená a plná nečekaných setkání (mezi něž v našem případě patřila bytová párty s trampolínou u jedné nejmenované newyorské novinářky, kam se do hodiny přesunul celý hudební ansámbl i se sound systémem a kterou ukončila až policie zhruba v pět ráno). Protože Sónar slouží jako záminka k seznamování mezinárodní hudební komunitě zaměřené na elektroniku či inteligentní pop, sjíždí se sem publikum z celého světa, které se zde tradičně ocitá vytržené z kontextu rodné země a podtrhuje tak velmi uvolněnou, slunečnou náladu.
Kyle Hall
Na tanečních akcích se navíc letos velmi dobře ukázalo, do jaké míry je již minimal démodé – obvykle ho nahrazuje oldschool house (nic nového pod sluncem) a v lepším případě nu disco (vynikající Kyle Hall a Tale Of Us). Tato tendence je dlouhobá, Sónar i Off Sónar však dozajista přidaly hřebíček do rakve. Sónar tak zkrátka stále patří mezi to lepší, co se ve festivalovém světě dá najít. Jeho noční část přitahuje až příliš široké publikum, atmosféru však zachraňuje předehra v podobě denní zvukové laboratoře doplněná sluncem, mojitem a současným uměním...
Anna Šklíba
foto: archiv autorky, Oscar Garcia a Carles Rodriguez