Report z koncertu George Michaela od Myclicka

Byla to snad splátka starého dluhu?

Ach, jak šťastný jsem tehdy před těmi čtyřmi roky byl, když jsem vyrazil na zastávku jeho bombastického turné 25 Live plného těch největších hitů k našim slovenským sousedům o týden dříve, než byla naplánována ta v matičce stověžaté. Náhradního termínu jsme se nikdy nedočkali a už to vypadalo, že Češi, kteří za kulturou nezamíří někam za hranice, ostrouhají. A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe! George Michael prý chystá symfonické turné – a světe div se – s naším orchestrem. A nebo by nás to díky historii a věhlasu našich muzikantů už ani tolik překvapovat nemělo? Tenkrát Prahu k dlouhému seznamu už znovu nepřihodil, teď se tu během pár měsíců ukázal hned dvakrát - s natáčením videa třikrát - teprve tomuhle se říká zadostiučinění...

Praying For Time pro ty, co chodí s předstihem...

Že se do O2 Areny vyplatí chodit včas a že časový údaj na lístku většinou znamená na minutu přesně i start samotného koncertu, vím už dlouho, teď jsem však neponechal nic náhodě a abych se vyhnul všem těm nepříjemným tlačenicím, raději jsem na místo činu vyrazil o hodinu dříve. A jenom tak mohl dostat malý soukromý bonbónek. :) Veškeré dveře oddělující jednotlivé koridory od širokých chodeb byly ještě uzavřeny, přesto bylo z dálky slyšet hudbu. Známý perfekcionista nezklamal. Opět to chtěl mít lepší, lepší a ještě lepší a tak zvukovka stále nebyla u konce. Stačilo nahlédnout jedním malým okénkem přímo proti pódiu a člověku se z té výšky až zatočila hlava a zatajil dech. Tam úplně vzadu kráčel na tom obrovském pódiu zprava doleva on, muzikantům se míhaly synchronně smyčce ve vzduchu, v projekci se na černočerné obloze třpytily hvězdičky a éterem se nesl jeden z hitů, který prý není hitem – Praying For Time. Absolutně bez chybičky a v překrásných aranžích – inu, máme se na co těšit! Ale jak dlouho ještě?!

Kdopak mu předskočí? A může mu vůbec někdo předskočit?!

Tahle byla naštěstí definitivně poslední, a sotva zmizel z pódia, dveře ovládané na dálku svorně cvakly a počaly se otvírat... Rozhlas zatím hlásil informace o zákazu vstupu s jídlem a pitím, avšak zcela zbytečně. Nikdo ho tu nerespektoval. Velmi zvolna se bývalá Hušákova chlouba plnila – nebude to nakonec propadák? Naštěstí ne. Čím více se velká ručička blížila ke dvanáctce, tím více sedaček bylo zabíráno a zároveň se ozýval gong s informací, že se začátek koncertu blíží. Co asi právě skrývá ta rudá opona? Veškeré plakáty i tiskové zprávy o předskokanovi po celý půlrok mlčely - vážně ten koncert zvládne sám a už takhle brzy? V osm ne, ale ve čtvrt na devět ano. Nejdříve utichla fajn selekce instrumentálních a velmi pečlivě volených šlágrů, pak pohasla světla a tisíce hrdel se daly do křiku. Opona však zůstala stále zatažena a halu teď plnily první dlouhé a tolik vábivé tóny Through a dokonce už i první sloky téhle nádherné skladby z alba Patience.

Slyšíte ho, ale nevidíte... Už zase.

George Michael má tuhle hru na schovávanou v oblibě, vzpomeňme jen na intro Song To The Siren, zdařilou cover verzi od Tima Buckleyho, s níž téměř každý z koncertů v rámci 25 Live zahajoval. Tehdy ji v zákulisí, zcela neviditelný očím fanoušků zazpíval celou, teď se konečně opona po třech minutách milostivě rozhrnula. Úžasný pohled! Vpředu on, bohužel z té výšky čtvrtého podlaží asi jen třícentimetrový, se svou nezbytnou rekvizitou v podobě barové židličky, na níž se tak rád točí, za ním narovnáni jeden vedle druhého muzikanti Českého národního symfonického orchestru a jeho vlastní doprovodní hráči, zcela nahoře bubeníci a nechyběl ani vokální kvartet včetně krasotinky Shirley Lewis. Ten však britskému umělci počal "dělat křoví" teprve až u páté, té vokodérové předělávce New Order True Faith, kterou ne zrovna všichni fanoušci díky jeho "poničenému" hlasu před pár měsíci přijali. Do té doby si musel vystačit jen a pouze se svými hlasivkami a ty měl již tradičně ve formě i po množství již absolvovaných zastávek a chladnému počasí, které nás teď se svým smogovým oparem tak nepříjemně svírá.

Lepší jeho cover, nebo originál?

Že nebude Symphonica: Orchestral Tour pouze o jeho vlastních skladbách, ale také o cover verzích autorů, jichž si váží, "vyhrožoval" zpěvák už na tiskové konferenci a my jsme za sebou po čtvrt hodině měli hned dvě – My Baby Just Cares For Me od Niny Simone a Idol od Eltona Johna. Ano, to je ten uzpívaný klavírista s obrovskou sbírkou legračních brýlí, na jehož adresu George Michael nedávno prohlásil, že po všech těch jeho drogových excesech nebude mít klid, dokud za ním nepřijde a zhroucený u jeho dveří nepoprosí o pomoc... "Skromné" plátno nejvíce ocenili zcela logicky ti, kteří seděli na židličkách přímo na ploše, ostatní viděli ze svých pozic na ochozech bohužel pouze jeho výseč, a bránily jim v tom ony obrovské reproduktory. Tady už se na další přídavné plochy k promítání projekce nemyslelo. Ta byla přitom po premiéře ve Státní opeře kritizována, že vzhledem k zaměření koncertu působila poměrně rušivě - zde, v této obrovské stavbě, se veškeré rušivé elementy stačily kamsi vytratit.

Kdo tohle zvučil? Chceme jméno hrdiny!

Když na plátně zrovna neběžely originální videoklipy ke skladbám John & Elvis Are Dead či Roxanne (jasně, další cover – tentokrát od Police) ostré barvy, různé "3D" tunely a fantazie jejich autora se svorně postaraly o to, abyste si pod tíhou nových tklivých aranží vaše zívnutí dobře rozmysleli... S projekcí taktéž vždy barevně ladily zářivky lemující jeho vycházkové molo kolem muzikantů a zároveň sloupky u jejich židliček, což třeba právě v případě Roxanne, která se odehrává v Amsterdamu červenajícím se záplavou neónů vykřičených domů, jeho hříšnost ještě více podtrhlo. Každou cover verzi muž se sametovým hlasem patřičně okomentoval, proč si vybral právě ji, mě osobně kupodivu nejvíce zasáhla Russian Roulette, původně od Rihanny. Zatímco v Opeře ještě tak přesvědčivě nepůsobila, zdá se, že během toho čtvrt roku na cestách na její věrohodnosti řádně zapracoval. Jak ten se uměl do toho refrénu opřít! Nutno podotknout, že zvuk byl opět křišťálový a po květnovém živáku Sade jsem ani náhodou nedoufal, že bych se mohl do takové příjemné zvukové lázně ponořit znovu. Tohle monstrum zvučil odborník na to jeho slovo vzatý!

Podzim s Georgem? Ideál...

S těmi vlastními slovy však George Michael poměrně šetřil... Novináři řešili, zda se bude stejně jako v Opeře vracet ke svému bouřlivému období, on jen skladbu You Have Been Love věnoval matce, jiný kus zase svému expříteli Kenny Gossovi. Žádné zdlouhavé povídačky, žádné populistické politické agitky či stesky nad životním prostředím – skladba jen střídala skladbu a přestože se až na výjimky nejednalo o materiál veselý, ale spíše hodný přemýšlení, (určité koncerty by se měly povinně konat na podzim) přesto jste se každého dalšího kousku z jeho repertoáru vyloženě nemohli dočkat. On je však také jen člověk a za tenhle úctyhodný výkon si po více než hodině odpočinek jednoznačně zasloužil. Opona se tak po dramatické a tradičně skvěle procítěné Brother Can You Spare A Dime opět zatáhla, světla se v hledišti rozsvítila a téměř každý teď ze své sedačky zamířil na chodbu. Za stále zataženou oponou se zhruba po dvaceti minutách začaly od muzikantů ozývat známé úryvky a zásadní momenty jeho diskografie – ideální způsob, jak dostat diváky zase zpátky do hlediště...

"Jak se jmenuje tahle? A jak tahle?"

Bouřlivého přijetí se dočkal po návratu na pódium a vzápětí do druhé části zařadil titulní skladbu z alba Patience, následovaly další cover verze (včetně Love Is A Losing Game od předčasně zesnulé Amy Winehouse, už tolikrát přepracovanou Feeling Good od dvojky Leslie Bricusse a Anthony Newley či The Recluse, s níž zas tak často v setlistu neplýtvá) a také vlastní (ne)hity (např. Kissing A Fool, A Different Corner a You´ve Changed) často tak přepracované, že jste konkrétní track odhalili až s prvními slůvky už důvěrně známého textu. O to větší jekot pak samozřejmě následoval. :) Teď už bylo jen na nás, zda si ho ještě ze zákulisí přivoláme zpět. Šlo to snadno a odměna za potlesk byla přitom sladká! "Prague, you look and sound fucking amazing," pravil bez hvězdičky u příslušného slova on. Tomu se říká kompliment, panečku! :) Ovšem pozor! Pokud jste také při sledování DVD 25 Live ocenili jeho vyloženě gospelové číslo, během něhož se v šatně procvičoval se svým vokálním kvartetem, teď jste si ho užili na vlastní oči a uši.

Ř

Stál na okraji pódia, rukama udával rytmus a společně se svým ansámblem si tu střihl i slavnou Hey Man! Teď bylo ještě třeba představit jmenovitě všechny čtyři, kteří si to s ním takhle pěkně acappella rozdali, a zároveň muzikanty, jež se s ním na tohle turné vydali a již tradičně k nim vždy přidal i přesné místo jejich původu. Písmeno "Ř" ho naši filharmonici během této šňůry zatím ještě stále nenaučili a tak jsme už s předstihem v Cowboys & Angels zatleskali saxofonistovi Pavlovi Dvoržakovi. Pokud by vyjmenovával členy toho mohutného orchestru jednoho po druhém, patrně bychom v hledišti seděli až do rána a tak to naštěstí pěkně shrnul a dle očekávání uvedl ten "náš" orchestr se vší pompou. Ach, dneska už konečně vím, jak zhruba se cítil sportovní fanoušek po vítězství těch "našich" hokejistů v Naganu... Aniž bych si to do té doby připouštěl, teď jsem byl na ně opravdu hrdý a zahřálo mě po celém těle – věru pěkně nás s ním reprezentují! Byl však čas opět na rozproudění zábavy. Jen pro jistotu se britská pop-star řeckého původu optala, zda je ta pravá chvíle na tanec, následovala vlna nadšení z tisícovek hrdel a ti dole na ploše se vztyčili ze svých sedaček a přiběhli k pódiu, muzikanti si přinesli své nástroje blíže k jeho okraji a společnými silami nám tu umíchali akustický megamix sestávající z takových (ne)hitů jako Amazing, I´m Your Man z éry Wham! a Freedom ´90.

Na začátku byl on za oponou, na konci jsme mu my ukázali záda...

Pravda, kdo zná do posledního detailu ty producentsky dotažené originály, teď si mohl připadat jak někde u táboráku a třeba závěrečná Freedom byla až zoufale dlouhá... Holt si musíme ještě šest let počkat na 35 Live a jen doufat, že bude George Michael stále vitální a nejlépe bez nejrůznějších životabudičů. Ovšem co teď? V půl jedenácté? Ne, nechtěli ho pustit a tak se ještě jednou vrátil. Po skladbě I Remember You, v níž si konečně na své přišel i hráč na harfu, následovala téměř filmová Free s tím parádním saxofonem a podobně jako u filmu také s titulky, které hlásily, kdo všechno má na tomhle turné lví podíl. Jenže... Jak už to tak bývá, podobně jako u toho filmu se teď předčasně všichni vztyčili a dali se na útěk, aby předešli mačkanicím u eskalátorů. Tomu se holt říká vděk za to, že to všechno tak skvěle šlapalo na jedničku.

myclick

foto: Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz