Report z vystoupení Trentemøllera v Kodani od Mamby

Ten den si pamatuju relativně dobře, napětím jsem si málem ukousla horní ret. Kdo říkal, že jenom krása přináší obětí? Z místa, kde bydlím, je do Kodaně asi jako kamenem dohodit, nějaký most a dvacetiminutová cesta vlakem mě vážně nemohla vystrašit. Tak teda vyrážíme ještě dřív, abychom si stihly dát velmi horký warm-up v dánský hospodě. Docela jsem si uvědomila, jak je mi sympatický zákaz kouření v hospodách - jen co vlezu, smrdím, jako kdybych snědla krabičku cigaret a vyválela si vlasy v hnojníku. Například Švédi to skvěle vymysleli - oni nekouří, oni žvýkají Snus. Práškový tabák, který mi sice nechutná, ale nechává můj kabát voňavým.

Dánský génius Anders Trentemøller se rozhodl uvést všechny do extáze ne jednou, ale rovnou dvakrát. Dva dny koncertování, plus ještě afterparty s jeho DJ skillz? To není lehké ani pro mě, natož pro něj. Takové psychické napětí jsem cítila naposled u maturity. Takže jsme v zájmu našeho osobního zdraví a harmonie těla usoudily, že lepší to bude napoprvé a naposled. Pro mě poprvé, pro něj naposled. Už asi měsíc totiž sténal nad tím, jak mu chybí jeho studio a jiná asociální zákoutí veleúspěšných umělců. Proto se rozhodl ukončit tohle dvouleté turné a na nějakou dobu zavřít za sebou dveře do studia. Ne, že by mě tento fakt netěšil, protože veškeré tyhle počiny vedou k dalším zajímavým výplodům jeho fantazie, ale přece jenom mě od jeho domova dělí nějakých 66 kilometrů a on si zrovna dává koncertní pauzu... Nenaštvalo by vás to?! A jak už je známo, tyhle poslední koncerty jsou právě tím největším žrádlem pro fanoušky - to jsou totiž přesně ty, na které vzpomínáte s tou samou slzou v oku...

Šedá Hala aneb Den Grå Hal v Christianii mi částečně připomínala naši starou dobrou Kolbenku v Praze, akorát tahle byla značně čistší a organizačně líp řešena, než co si já třeba z takového Let It Rollu pomatuju. Den Grå Hal je největším koncertním prostorem v legendárním "městu ve městě", které letos oslavilo už 44. výročí svého hippie-punkového fungování bez placení daní. V Christianii jsou oficiálně zakázány tři věci – focení a točení, jelikož prodávání a kupování hašiše - což se tu na stáncích děje se stejnou samozřejmostí jako třeba prodávání klobás v rohlíku na Václaváku - je, světe div se, i tady stále ilegální. Dále se tu nesmí běhat, protože to způsobuje paniku ("pusheři" trávy a haše si pak myslí, že jdou fízlové a to kazí kšefty) a taky tu nesmíte mít špatnou náladu – což teda před koncertem Trentemøllera opravdu nehrozilo a ani ten foto/video zákaz naštěstí v Den Grå Hal neplatí. Na Šedé hale nebylo šedivého vůbec nic – rozhodně pak ne složení publika, ve kterém byly k vidění nejrůznější existence od starých pankáčů po businessmany a děti v rovných kšiltech. Dobrá muzika je mezigenerační záležitost a Anders Trentemøller národní hrdina.

Nechtěla jsem zbytečně riskovat tlačenice a hlavně jsem věděla, že čím dřív dorazíme, tím líp na něj uvidíme. Ono se to nezdá, ale 1000 lístků se prodalo jako nic. První předkapelu jsem neslyšela, ale měli tu drzost si říkat Door, jako by snad chtěli být The Doors. Kopírky neuctívám. Pak přišly tři strašně fešné holky s ofinami, říkaly si Giana Factory a byly okouzlující jak pohledem, tak hudbou. Představte si známé pecky ze sedmdesátek říznuté tím správným elektrem. Nakoplo mě to natolik, že hned den nato jsem si googlila jejich songy a jeden z nich mi dokonce zní v uších dodnes - Trippin. Další předkapelu jsme rovnou přesunuly do koše. Koncert Death Crush v podání bloncky skákající na pódiu s rádoby scream scénami mě nijak nedostal. Spíš jsme děkovaly bohu, že vystoupení trvalo pouhých třicet minut, nejsem si ani jistá, jestli by dalších třicet minut unesla. Nejdřív se totiž strašně vtipným způsobem snažila nalákat pěkné dánské kluky na pódium, neuspěla, tak skočila do publika sama a občas kličkovala okolo lidí v domnění, že vytvoří kotel. Z kotle bylo spíš prázdné víření prachu.

Tak! Bloncka odešla, světla se ztlumila a začala se nosit různá nářadíčka. Ze začátku jsem se to snažila počítat a dělat děsně chytrou, že já z fotek a videí vím, na co všechno Anders hraje. Ne, v tu chvíli jsem to fakt nevěděla. Bylo toho strašně moc, dokonce jsem se obávala, že místo něj přijde hrát velká indická Shiva. Tak už? A kdy tu bude? Nestojí tamhle v rohu, nebo není to tenhle? V hale postávala ta samá tisícovka lidí připravena s foťáky, iPhony, kamerami a všichni čekali, co se bude dít. Alespoň, že to zpříjemňovaly ozvěny Trentemøllerova mixu Late Night Tales... Přesně za pět jedenáct vyjely před pódium červené stužky a já si pomyslela: "Shit, přes tohle se přece nedá fotit a ještě horší je, že na Anderse vlastně skoro neuvidím!" Po menším panickém záchvatu mi ale došlo, jak dobrá ta instalace byla. Propouštěla dostatek světla, aby byla vidět celková silueta a zároveň díky tomu samému světlu vytvářela pomyslný efekt vlnící se hudby.

Odstartováno! Na levé straně postávala ta samá, celá barevná a ofinkovitá kytaristka z Giana Factory. Brnkala první noty The Mash And The Fury. Strašně depresivní pohled na scénu, strašně depresivní červené světlo, strašně depresivní hudba. Jo, to je přesně to, co na něm mám ráda. Jak to celé začalo, pro mě to okamžitě skončilo, respektive moje mysl začala ignorovat veškeré abnormální zásahy okolních vetřelců, všechno přestalo fungovat, začali jsme mezi sebou budovat imaginární vztah - já a Trentemøller. Když The Mash And The Fury doznívala, světla růžověla a Trentemøllera konečně pouštěli z klece. Červené stužky byly fajn, abstrakce není nikdy na škodu, ovšem nechtěla bych tvrdit, že jsem stála dva metry od něj a pořádně ho ani neviděla. Moje obavy, že bude hrát jenom věci z jeho posledního alba Into The Great Wide Yonder, se díky bohu zdály být úplně zbytečné. Hned na nás spustil Vamp ze staršího alba The Last Resort a na tu už mu kytaristka nestačila. Vpravo se přidal Mikael Simpson a bubeník. Ten zvuk neměl absolutně žádnou chybu. Jak se to dělá, že je to tak nahlas a přitom ne až tak nahlas? Pak se světla konečně rozsvítila, Anders se lišácky usmál a rozpohyboval celou svou černou figuru. Trentemøller v Trentemollerøvi, asi tak bych to nazvala. Spolu s jeho turné po Americe totiž vytvořil ve spolupráci s dánskou značkou svoji už druhou kolekci oblečení a nikoho asi nepřekvapí, že byla celá černá. Na Häxan se to takhle nosí.

Nebyla ani jedna jediná minuta, sekunda či milisekunda, která by do celého konceptu vystoupení nezapadala. Ačkoliv se může celá show tvářit jako jedna velká improvizace, pravdou je, že po stech konaných koncertech všichni vědí svoje. Na scéně se pohybovalo zhruba deset lidí, kteří do sebe ani jednou nevrazili, tancovali to svoje pomyslné tango a nechávali nás přemýšlet o tom, co po téhle a tamté písničce přijde. Všechno se zdálo tak spontánní! Dvě zpěvačky s flitry na šatech trošku přebily Marii Fisker, která přišla zazpívat Sycamore Feeling. Ten její hlas nesl v sobě kus obrovský touhy, sebevědomí a klasicky všudypřítomnou depresi. Doporučuju si ji poslechnout i bez všech těch elektro remixů, jen v čistém kytarovém vydání - objevíte novou talentovanou zpěvačku, která tak často připomíná Mazzy Star. Jak dozpívala, opět se dostavila ta mnou (jako fotografem) nenáviděná červená světla. Ale i ta jsem mu odpustila. Na moji oblíbenou Miss You bych zřejmě jiná nesnesla. Jak asi vypadal Andersův proces skládání tak jednoduše krásné a obyčejné skladby? Možná jenom koukal do zdi a říkal si: "teď si brnknu, teď tu pípnu"... Bojím se přemýšlet nad tím, kolikrát jsem si ji já sama za těch pět let od vydání pustila a možná mě ještě víc děsí fakt, že jí nikdy nebudu mít dost. Ovšem pohled na Anderse, který svými paličkami rozpohyboval ty samé červené stužky okolo, mi utkví v paměti nadlouho. V tu chvíli mi dokonce došlo, kolika směry dokáže ztvárnit hudbu, jen toho zpěvu se od něj asi nedočkáme...

Moji chvilku nostalgie drze a bez jakéhokoliv optání pohltilo Městečko Twin Peaks. Intro od Angela Badalamentiho to sice nebylo, ale z fleku můžu tvrdit, že taková Metamorphis jím byla určitě inspirována. Mně je jasné, že přirovnání Trentemøllera k Davidu Lynchovi už všichni chápou, zvlášť po tom, co Lynchovi nedávno vyšlo album Crazy Clown Time. V "Pinky’s Dream" slyším Anderse minimálně třikrát. Že by skrytá spolupráce, nebo jenom moje divná paranoia? Na Moan přišla zpívat ta třetí ofinková, jméno jsem neznala, ale určitě jsem ji už někde viděla. Bylo to milé, nás to uspokojilo, ale za Anu Trolle bych nohy líbala! A pak to celé končilo, hodina a půl extáze v té nejsprostší podobě. Loučili se s námi za světla a dýmu, Trentemøller posílal srdíčka, děkoval, dokonce nás prý miloval. My jeho ale víc! Jenže nikdo tyhle smutné konce nemusí, dupali jsme, pískali, vůbec jsme si to nepřipouštěli. "More, more, more!" Ovšemže s tím počítali, protože kam se asi tak poděla ta jejich nejlepší, nikterak plochá, Silver Surfer, Ghost Rider Go?! Asi po dvou minutách proseb se vrátili. To byl takový punk! Na chvíli jsem dokonce ucítila i nějaké nešikovné lokty na mých zádech a statečně jsem bolest překonala. O to horší bylo druhé loučení! Absolutně nejlepší závěr koncertu, který všechny emoce spojil dohromady a vyrazil dech i těm vzadu, co si z koncertu většinou odnášejí jen poloviční zážitek. Sbohem Andersi, opatruj se a nelámej si ruce. Svět by tak přišel o velkého génia, jehož talent opravdu nezná mezí.

Do mého mozku opět začala proudit krev, do plic vzduch, jen ty nohy se mi klepaly jako alkoholikovi. Ale ne, že by nás jen tak v klidu nechal dál žít náš nudnej a hudebně naprosto prázdnej život, on se ještě přišel předvést jako DJ. Další sympatie, pokud je tedy ještě kam připisovat, si u mě zasloužil svým vystříbřeným hudebním vkusem. Kdo jiný než on dokáže zahrát Lullaby od The Cure a kopnout do toho Paula Kalbrennera, a dělat jakoby nic? Nebo ještě lepší Chimes and Bells a na to Chris Isaak s originálem Blue Hotel? A je vůbec možné, že ve chvilkách nudy za gramcema si ještě odběhne k bubnu, aby DJ set okořenil bubnováním? Asi začnu opět věřit na pohádky. Tentokrát ne na ty od Hanse Christiana Andersena, ale od Anderse Trentemøllera...

mamba mamba@techno.cz

foto + video: Kateřina Pisáčková