Report z Music Infinity s Dillon od Myclicka

Music Infinity prostě není EuroConnections...

Stejný čas (dokonce i na tu minutu přesně), stejné místo a přesto to teď ve foyeur kulturou vyhlášeného žižkovského paláce vypadalo úplně jinak, než před dvojákem Floexe a Musetty o měsíc dříve. "Not everyone understands Music Infinity..." dal by se parafrázovat slavný výrok o house music. Ano, než dosáhne tato noc "vyprodaných rozměrů" slavnějšího a služebně mnohem staršího večera EuroConnections, ještě chvíli to potrvá a otázkou je, zda si dal její kurátor Josef Sedloň až takové ambiciózní cíle. Už zase bylo 20:10, ovšem jen polovina háčků v šatně teď nesla své oběšence, prostor byl doslova a do písmene pečlivě vymetený a tam dole už to dunělo jako v dole. To pak člověk až příliš snadno přijde z poloviny o svou nejoblíbenější věc z jejího loňského alba...

A teď rychle za stíny! A za Natálkou...

Zatímco jsem se hnal dlouhou chodbou, abych byl co nejblíže k pódiu a měl Natalii Beridze jak na dohled, tak i na doslech, ona teď stejně procítěně pěla slůvka své parádní skladby "Forever" Has No Shadows, která jsou nadlehčována téměř vzduchovým polštářem. Nebyl důvod bojovat o to nejlepší místo v sále. Stačilo přivyknout té černočerné tmě, obratně se jako úhoř prosmýknout mezi všemi těmi solnými sloupy a pak už konečně spatřit tu, která dovoluje snít s očima dokořán. Tak tohle je tedy autorka muziky i těch krásných textů v ní... Jen pár centimetrů od nás seděla na židličce na pódiu už od pohledu nesmělá dáma, před sebou notebook, z jehož displeje nespustila oči, v pravé ruce mikrofon a do něho teď pronášela všechna ta slůvka o démonech a svých obavách, zatímco ty těžké nabasované plochy se dmuly na povrch tak vehementně, jako když vám utíká polévka na sporáku. To by samozřejmě vůbec nevadilo, člověk se už od přírody v basových linkách rád koupe, jenže tuhle zvukovou lázeň doprovázel jev, který tu neměl co pohledávat...

Tak dlouho se chválí zdejší zvuk, až se ucho utrhne...

Ozvěna. Nepříjemná. Drnčivá. Úplně jako na koncertu Lamb v Lucerna Music Baru před pár lety. A teď se schválně zaposlouchejte do té krásy, když v ní máte nepříjemný ruch, který tam prostě být nesmí, a zkuste si představit nějaké ty démony v temném lese, když v lese jak známo drnčí tak maximálně řádně proschlá větev pod palbou datla... Rázem se z tolik očekávaného představení stalo jen představení velmi podivné. Ta sedící paní tam vepředu se na nás prostě nepodívá a nepodívá, své jednotlivé hudební kusy skládá jen tak za sebe a ačkoliv s vámi doma ty skladby cloumaly, tady se nikdo neodváží přenést ani tu váhu z nohy na nohu, vpravo to drnčí, projekce žádná (jen pár červených světel mířících na oponu) a... A víc už nic! Ach, jak nudné jsou ty dnešní písničkářky se všemi těmi novými technologiemi. :( Nebylo přeci jen lepší, když tenkrát přišla Suzanne Vega, Tracy Chapman, PJ Harvey a další a další jen tak s kytarou v ruce? Mezi písničkami pohovořily o tom, co je tíží, co na svých toulkách zatím viděly, občas se zamyslely nad světovým mírem, deštnými pralesy a tříděním odpadu, jednoduchými otázkami do publika zjistily, zda jsme na jejich straně, nějakým peprným vtípkem rozesmály...

A lidi odchází. Bohužel...

Tohle však bylo až nepříjemně chladné a bez emocí - normální "pouštěčina" s bonusem v podobě hezkého hlasu. A tak se milá Natálka jen občas napila ze skleničky na víno, špitla své "Thank you", to když jí někdo zatleskal, a kdyby své oči od notebooku, v němž měla ukryté i vlastní druhé hlasy, čas od času zvedla, možná by si i všimla, že místo toho, aby přicházeli do sálu další a další opozdilci, tak ti, co v něm už byli, vytráceli se teď nenápadně na drink či toaletu... Do budoucna to bude chtít alespoň nějakou na míru střiženou projekci, která všechnu tu tíhu a napětí alespoň trochu uvolní. Do setlistu vystoupení postupně vložila i další skladby ze svého parádního alba Forget´fulness, za všechny můžeme jmenovat i takový hudební skvost jako What About Things Like Bullets, který vyzníval navzdory názvu svou atmosférou o poznání optimističtěji a s Future Will (Never Come) nám opět dala nahlédnout do vlastního pohádkového světa. Jen tu její prosbu: "Kiss my lips" tady nikdo nevyslyšel - ona nám totiž vše servírovala tak, že tu nebyl téměř žádný prostor, v němž bychom mohli projevit alespoň nějakou tu účast či uznání.

"Tak honem, už jen hodinu!"

Hodně chladné vystoupení se zároveň hodně intimní zpovědí bylo ukončeno pár minut před tři čtvrtě na devět. Přídavek, vzhledem k dalšímu hostovi v závěsu, snad ani nikdo neočekával a tak milá Natálka zase jen špitla to své "Thank you", uklonila se, světla o sobě dala vědět a zatímco se osazenstvo sálu vyrazilo občerstvit, technici počali její nádobíčko rozebírat, aby náhodou dalšímu hostovi v pořadí na pódiu nepřekáželo v pohybu... Čtvrt hodinky, déle to netrvalo a dlouhé klávesové tóny tam za černými dveřmi již bezpečně prozrazovaly, že druhá epizoda tohoto večera, v níž hlavní roli ztvárnila další žena, právě odstartovala. Tentokrát však na pódiu nebyla tolik osamocena jako její předchůdkyně... Stále slavnější Brazilka teď stála za černým suknem potaženým stolem v levém rohu, ten samý stůl byl však také v rohu pravém a za ním měl své syntetické hračky větších rozměrů rozložené její dlouholetý pomocník a spoluautor loňského alba s příznačným názvem The Silence Kills -  Tamer Fahri Özgönenc.

Konečně nějaký hudební nástroj...

Konečně hardware, konečně nástroje, na které někdo opravdu hraje a ne jen pouštění ze záznamu! A Dillon se už zkraje ve skladbě You Are My Winter, ve které se tak působivě vyznala k lásce k Alexandrovi, jehož na těch důvěrně známých místech stále vidí, ukázala jako zdatná "klavíristka". Krásná hudba, nepříjemný bonus v podobě drnčení už jen občas, a aby toho nebylo málo, také ona přidala k dobru svůj krásný, téměř až dětský hlas. Její skladby byly plné různých krátkých infantilních popěvků a publikum na tuhle hru velmi rádo přistoupilo. Teprve teď se sál zaplnil až k ohrádce zvukaře, teprve teď se přidalo na intenzitě plácání dlaní, ozval se i nějaký ten výskot, ale hlavně... Panovala tu výborná nálada! Každému z toho jejího půvabného pitvoření se cukaly koutky a našli se i tací, kteří se zaujetím její slůvka v tom šeru opakovali se stejně procítěným výrazem. Jako by je snad přes všechny ty odposlechy slyšela... Jak jinak si lze vysvětlit krok, který učinila ve skladbě Tip Tapping?

"Dáte to se mnou?!"

Přišlo mi to jako bláhový nápad, když publikum vyzvala, aby si spolu s ní střihlo refrén téhle věci, ale oni skutečně poslechli a předzpívaná slůvka poslušně do té její hudby opakovali. Tak vida, kolik už si u nás za tu krátkou dobu stihla milá Dillon vypěstovat fanoušků! :) Ovšem rozdělit na povel ještě tak odvážně hlasy ženské od těch mužských, to už mi přišlo jako hotové bláznovství. A stejně ji poslechli a stejně se nenechali zahanbit! Muži i ženy na střídačku. Neuvěřitelné... Už jen chvilku a získal bych husí kůži po celém těle – tohle bylo hodně efektní číslo! A také jedno z těch poklidných, když pomineme vyloženě rozervanou emo záležitost The Undying Need To Scream. Ovšem tu největší reklamu značce BPitch Control, o níž pečuje shodou okolností také žena - o poznání slavnější Ellen Allien - udělala s údernými kusy Contact Us či Abrupt Clarity, které Tamer ještě zvýrazňoval tím nakažlivým acidovým syntetickým pobroukáváním, které se v poslední době těší opět zvýšeného zájmu producentů... Tak teprve tohle byla ta pravá after party po víkendovém dovádění a do té doby téměř uhranuté postavy se konečně začaly vrtět do rytmu.

Budiž světlo! :)

Berlínský techno label nezklamal a tentokrát to bylo zásluhou Brazilky. Krásné Brazilky i s těmi velkými třpytkami pod očima, tak jako na vizuálech k albu, které k nám čas od času při správném nasvícení vyslaly i nějaké to prasátko! Teprve až při finální věci jsem si při rozsvícení všech těch silných reflektorů povšiml, že ty její černé šaty jsou rafinovaně průhledné a tak trochu zalitoval, že těch světel během tohoto představení nemohlo být více... :) Ale ne, temnota tomuto temnému zvuku nebývale slušela a teď jsme nebyli ani na módní přehlídce, ani u volby královny krásy. A ona té zmíněné temnoty také uměla náležitě využít. Právě, když jsme spolu s ní všichni zpívali onu jednoduchou říkanku: "Tip tapping, I was tip tapping in the dark. Tip tapping I was tip tapping in the park," obratně a téměř neviditelně se u svých mašinek ti dva alespoň v jednom případě prohodili a ukázali tak svou přizpůsobivost vůči novým strojům. Jako ryby ve vodě a ta voda tam u nás dole už pomalu dosahovala bodu varu!

Potlesk pro Brazilku!

Byly to hrané rozpaky, nebo ty opravdové? To dojetí po přídavku včetně té nejkratší skladby tohoto večera (která skončila tak náhle přesně v deset, jako by se snad ti dva s organizátory domluvili na vteřinu) nešlo přehlédnout. Nebylo se však čemu divit – z vlažného potlesku pro Natálku se teď vyklubala hotová vlna tsunami, kterou jsme jí tam nahoru pěkně pod tlakem poslali... Tenhle živák se totiž opravdu povedl a to i přesto, že tu nikdo nehrál ani na kytaru, ani na bicí, ani na lesní roh. Když elektronické "lajfko", tak už jenom takové. Díky za něj!

myclick