Euroconnection

Domácí Alvik a francouzští Arom - to byla sestava na poslední Eurocennections. V očekávání tradičně kvalitní a vyklidněné zábavy jsem před džunglí v Roxy dal přednost Akropoli a v pátek vyrazil na Žižkov.

Předskakující Alvik mě velmi příjemně překvapili; vystoupení které bylo hudebně někde mezi St. Germain (flétna a kontrabas), Lamb (samply, celkové vyznění zvuku) nebo Jazzanova (rytmika, beaty jazzově jakoby "posunuté") mělo naprosto ucelený zvuk, který nenuceně vtahovalo - se zvukovou kvalitou, která by strčila do kapsy (bez přehánění) kapely hrající v okruhu pěkných pár kilometrů kolem hranic naší země (upřímný potlesk posílám Mishanovi). Mašinky, pár efektů, kontrabas, flétna, bicí a roztomilá zpěvačka od začátku kouzlili a jeden kvalitní track stíhal druhý. Jestliže se o Alvik mluví jako o jednom z největších objevů domácí scény za minulý rok, v tom letošním by nebylo od věci, kdyby po právu sklidili už i nějaké to ocenění. Bohužel jsem je nestihl celé, ale i přes tento fakt byli pro mě právě oni hvězdou večera.

To co přišlo po Alvik už tak slavné nebylo, ale nebudu předbíhat. To co jsem si o projektu přečetl na webových stránkách Akropole, mě při cestě na Žižkov podvědomě nutilo očekávat něco hudebně hlubokého, co mě velmi konkrétně osloví - čistá elektronika, trip-hop, nadšení do muziky.

Zpěvačka Caroline a skladatel Dominique, kteří tvoří duo Arom jsou nepochybně sehranou dvojicí schopnou vytvořit písničky hodné respektu a to nejen v Evropě. Při prvním a druhém tracku jsem s tím beze zbytku souhlasil a neměl daleko k tomu abych s otevřenou pusou vnímal křišťálový hlas Caroline. Bohužel s přibývajícími minutami moje nadšení rychle vyprchávalo a za čtvrt hodiny jsem pomalu nenacházel nic jiného než chyby. Kámen úrazu byl jednak v tom, že do každé písně Caroline zpívala (komu by to vadilo při poslechu tři a půl minut dlouhých stop na cedéčku, ale na koncertě? Přitom by stačilo u některých tracku vypustit nebo omezit zpěv a dát větší důraz na hudbu, která takhle tvořila jen jakýsi podklad) a jednak v zoufalé unylosti a nevýraznosti skladeb. Zvukově sice příjemná hudba, která však nic neasociovala, měla příliš čitelné a předvídatelné melodie (těch se zpěvačka přesně držela a téměř je kopírovala), které ničím nevybočovaly ze sice z určitého pohledu účinného, ale stokrát použitého a provařeného standardu kapel jako Olive nebo Guy called Gerald bez výraznější invence; hudebně střídavě mezi trip-hopem, soft drum'n'bass/breakbeatem a melancholickým downtempem. Intermezza Caroline prokládala rozpačitými hláškami jako "Celý život jsem se snažila najít ráj, ale protože v tomto smutném světě nemůžu žádný najít, vytvořila jsem si vlastní v sobě", při kterých nasazovala (doufám) hraný, teatrální výraz. Tato povrchní, podle mě i kýčovitá nálada provázela celý koncert a nepomohlo tomu ani nadšení a maximální nasazení obou členů projektu. Celé to bylo podtržené velmi nízkou hlasitostí, díky nimž jste si rozhodně nepřipadali jako na živém koncertu. Pokud máte z mého popisu pocit, že jsem musel odcházet s kousky pódia mezi zuby, nejste daleko od pravdy, jejich cd jsem si totiž mohl pustit pěkně v klidu doma a výsledný dojem by byl možná i lepší.