Report z festivalu Bažant Pohoda 2012 od Sakeé

Rok co rok organizátoři objíždí světové festivaly, z nichž čerpají inspiraci a nadšení pro své další konání. Letos jste mohli na Pohodě zažít "Burning man" – přednášky inspirované slavným festivalem v nevadské poušti, z nějž pořadatelé přivezli i další novinku – velký stan s upravenou podlahou, kde si návštěvníci mohli po tři dny užívat retro kolečkové brusle – roller disco. DJs hrají přesně takové retro hity, které byste čekali – ABBU, odrhovačky z Pomády, zkrátka disko hity, na které tančili naši rodiče. Bohužel jsme se této aktivity dožadovali až poslední noc, tak se na nás již nedostalo.

Hlavním atributem festivalu je skutečně profesionální přístup organizátorů a celého týmu pracovníků. Snaha o maximální pohodlí návštěvníka a neotřelý line-up vynesly festivalu Bažant Pohoda právem pozici mezi padesáti nejlepšími festivaly světa. Nikde žádné fronty na pivo nebo jídlo, oproti loňskému ročníku přibylo 80 zařízení Toi Toi, takže také bez front. V třídenním vedru, které festival sužovalo, jsem velmi ocenila přístup k vodě ve všech jejích možných formách. Po areálu byly rozestavěny cisterny s pitnou vodou, celodenní přístup do sprch a nechyběly hasičské vozy, které zkrápěly umořené návštěvníky festivalu. Mohli jste najít také venkovní sprchy a sněžná děla, areálem procházeli crowd asistenti – připraveni kdykoliv nalít pohár vody zdarma, to si chválili zejména návštěvníci v prvních řadách u pódia, kde bylo crowd asistentů hned několik...

Čtvrtek

Z Prahy jsme vyjeli s dostatečným předstihem a velkým očekáváním. Na 127. kilometru dálnice D1 potkáváme legendární dodávku kapely The Plastic People Of The Universe. Muzikanti startovali na hlavním pódiu jako předkapela hlavní star – Lou Reeda. Ani jedno jsem bohužel neslyšela, čtvrteční noc patřila The Asteroids Galaxy Tour. Mladá kapela z Dánska, kterou pořadatelé označují jako "bizzar pop", je osvěžující záležitostí pro letní horkou noc. Nezklamali, zatímco venku řádila první bouřka z horka, zahráli singly "The Sun Ain´t Shining No More", "Around the Bend" i nejznámější hitovku "The Golden Age". Překrásná zpěvačka Mette Lindberg v doprovodu dalších členů kapely předvedla, jak se dělá pop 21. století. Hlavně hravě a barevně, klidně i bizarně.

Bouřka skončila. Další účastník stanu "Dome", kde jsem trávila převážnou část festivalu, byl kanadský Caribou. Možná jsem se moc těšila, možná jsem byla příliš rozjívená z předchozí kapely, ale Caribou mě zklamal. Chyběl mu šmrnc, náboj, faktor X nebo charisma, chcete-li. Hudebně to však byl skvělý doprovod pro náš další počin – adrenalinové atrakce. Na festivalu jste mohli vyzkoušet autodrom, Extreme, Ranger a Move It. Nemám ráda výšky. Bojím se, mám závratě. Přesto jsem se nechala udolat a zakoupila lístky na nejvyšší z atrakcí – Booster. Čekajíc ve frontě na smrt, rozhodly jsme se s kamarádkou dodat si odvahu rumem. Podělily jsme se i s ostatními čekateli na nejvyšší vyhlídku, odevzdaly tašky, vyzuly si boty a nasedly. Nerozumím tomu, ale vážně se mi to líbilo – pocit beztíže, výhled na celý areál, Trenčín... Za 6 euro to stálo. Rada pro ty, co by to snad někdy chtěli vyzkoušet – bez rumu, prosím. Ten totiž ukončil naši první festivalovou noc ve 3 hodiny ráno. U stanu jsme ještě chvíli povídali se sousedy o Pohodě, co nazítří nevynechat, co ochutnat, kam se vypravit. Tak dobrou noc!

Pátek

Probuzení horkem je jedno z nejhorších probuzení vůbec. Hned za probuzením horkem s kocovinou. Okamžitá touha po chladivé vodě mě vyhnala ze stanu v devět ráno. Obloha bez mráčku, 34° ve stínu, který se obtížně hledal a druhý den sluneční výhně. Nejlepší obranou bylo ulovit stín u lépe vybavených sousedů, naplnit všechny volné lahve ledovou vodou a tou se polévat. Hlad nás vyhnal do areálu v půl třetí odpoledne. Na hlavní Bažant stage hráli energičtí Tata Bojs, tak jsme u slunečnicového pole zastavili a hodně nahlas zpívali: "...není malých rokenrolí...". Těmhle klukům velká pódia zkrátka sluší. Potěšili a skvěle nastartovali nejnáročnější z festivalových dnů – pátek. Očima jsme bloudili po gastronomické mapě – slibovala bramboráčky, halušky, grilované maso, vegetariánskou kuchyni, exotiku, čerstvé ovoce a zeleninu. Pizzu, hot dog, burgery, hranolky, polévky... Usadili jsme se do stínu a jídlo zapili příjemně studeným radlerem.

Z dálky už nás volal "Dome" a v něm Two Door Cinema Club ve videoklipech. Posedávali jsme a těšili se, až kapela vystoupí živě na hlavním pódiu. Nikdy před tím jsem o nich neslyšela. O to víc mě vystoupení mladíčků z Irska bavilo. Jsou z těch kapel, které si člověk zapamatuje a při příští konfrontaci s jejich jménem budu jistojistě jásat. Rozverné kytary a chytlavé refrény, indie rock v jejich podání mě alespoň po čas koncertu zbavil myšlenek na dotěrné slunce. S vidinou večerní sprchy jsme se vydali k umývárně. Jenže ouha, kde nebylo před hodinou ani živáčka, byla teď fronta na hodinu. Všichni nejspíš chtěli udělat dojem na večerní headlinery. Ovšem k festivalům nějaká ta improvizace patří. Vlasy umýt u korýtka, osprchovat se s lahví vody, jaképak s tím zdržování. Osvěžení jsme odpočívali u stanů, když mě polilo horko. V dálce se rýsovala nepředstavitelně černá obloha, která ostře kontrastovala s azurově modrou. Vypadalo to, že se bude opakovat stejný scénář jako ve čtvrtek, takže jsme začali uklízet a do tašek přibalili pláštěnky. Když jsme ukotvili stan, byla už bouřka nebezpečně blízko. Doslova za pět minut dvanáct jsme doběhli do "Dome". Nebyli jsme jediní, mnoho lidí se běželo před bouřkou ukrýt právě sem.

Na pódium vylezla drobná paní, která potvrdila, čeho jsme se všichni obávali. Festival Pohoda úzce spolupracuje s meteorology, takže jsme měli neustálý přehled o vývoji počasí. Do mikrofonu nám sdělili, že se blíží bouřka, musíme vypnout mobilní telefony, vzdálit se od kovových konstrukcí a okamžitě opustit areál a jít do svých stanů. Ačkoliv se ozvalo nespokojené mručení (venku už pršelo), musím návštěvníky pochválit za jejich poslušnost. Okamžitě se všichni vydali svižným tempem k východu. Ačkoliv cesta od Dome do kempu trvala jen 10 minut, byly to jedny z nejdelších minut mého života. Tma, blesk stíhal blesk, zvedal se prudký vítr a pláštěnka mi byla k ničemu. Dorazili jsme na místo, kde stával náš stan - už napůl spadlý, uvnitř voda. Zachránili jsme, co se dalo, sundali pláštěnky a zalezli dovnitř. V rámci zachování morálky party jsme otevřeli láhev vína a počali pít. O 20 minut později jsme přidali hodně hlasitý zpěv a smích, a tak, ačkoliv kolem nás řádila apokalypsa, ve stanu bylo fajn.

O necelou hodinu bylo po všem a areálem se rozléhal hlas z ampliónu: "Bouřka skončila, festival pokračuje podle programu!" V kempu zavládlo všeobecné veselí, každý vyměnil mokré tričko za suché, pokud nějaké bylo. Pod širým nebem bylo stejné teplo jako před bouřkou. Dokonce byly všechny betonové plochy do půlhodiny suché. My jsme se vydali na Bat For Lashes. Černovlasá uhrančivá Natasha Khan ovládla pódium Orange pod širým nebem a krásně dokreslila apokalyptickou náladu. Temný indie rock balancující na pomezí synthpopu a elektroniky báječně odstartoval páteční noc. Na hlavním pódiu si už ladili kytary britští Kasabian. Pětičlenná kapela odehrála velmi kvalitní, profesionální koncert. Byl o ně enormní zájem, odhadem měli větší návštěvnost než Lou Reed. Energický koncert odehráli až sterilně přesně, a svým vystoupením dokázali strhnout posluchače k řádění, zpěvu, tanci... Po "Fire", "Days Are Forgotten" a "Club Food" – píseň věnovaná památce Jana Palacha, zahráli i mou milovanou "Underdog".

Po hlavních hvězdách jsme se vrátili zpět na skromnější Orange stage. Zde měl zanedlouho proběhnout pro mě nejvydařenější z koncertů toho večera, v podání White Lies. Frontman kapely, charismatický Harry McVeigh, má vskutku silný hlas, po celou dobu koncertu jsem měla husí kůži. Zvlášť když odzpíval píseň "Bigger Than Us", kterou mám v hlavě dodnes. Na závěr nechyběla ani tanečněji laděná "Death". Skvělý koncert, pro mě možná nejlepší. SebastiAn – představitel mých nejdivočejších klubových let a na Pohodě? Jeden z důvodů, proč se na Pohodu vůbec vydat a splněný sen. Řízné syrové electro, já a kamarádi v první řadě, pivo v jedné ruce, vějíř v druhé. Nenápadný Francouz, který mimo jiné produkuje hudbu například Uffie, má na svém kontě i remixy pro hvězdy formátu Beastie Boys či Daft Punk. Ve svém setu se vedle jeho vlastní produkce objevila třeba i skladba Stress od Justice. Po hudební stránce bylo jeho vystoupení více než v pořádku, ovšem vizuální stránka poněkud pokulhávala.

Po SebastiAnovi následoval německý Lützenkirchen. Ačkoliv jsme měli původně namířeno do stanu, přesvědčil nás o opaku. Dynamické, těžko uchopitelné techno pak vystřídali domácí Toky s Loktibradou, na které už čekala jejich fanouškovská základna. Nakonec jsme byli rádi, že se nám vůbec podařilo odejít, i když za světla... Ovšem pohled, který se nám ráno naskytl, nás dostal do kolen. Světlo odhalilo, co mělo zůstat pod rouškou noci. Mnoho návštěvníků to přestřelilo s alkoholem a po areálu leželi jedinci v různých polohách, zlomení do pravých úhlů, s rozhozenými končetinami. Pořadatelé sice do programu zařadili i ranní jógu, avšak kam se jogíni hrabou na opilce. A tak okolo těch chudáků chodili ti, co ještě chodit mohli, a smáli se, až jim tekly slzy. Včetně nás. Ta koule rozžhavená už zase svítila a my teď hledali tmavý koutek k odpočinku...

Sobota

Poslední den, zbytky sil, jídla a alkoholu. Probuzení pozdě odpoledne, sprcha, odpočinek, jídlo, vyhlídka, západ slunce. Hlavně nikam nespěchat. Pěkně jsme prošli celý areál, pokoukali po stáncích, ochutnali asijské nudle a konečně zjistili, kde je kino a Silent Disco. Koupili jsme si drink a vyrazili na náš první hudební zážitek – Totally Enormous Extinct Dinosaurus. Pokud bych měla z celé Pohody vypíchnout jednoho jediného nováčka, bude to právě on! Mladý kluk, který si písně sám skládá, sám živě zpívá, k tomu perfektně ovládá své elektronické hračky, s sebou přivezl krásné tanečnice a zábavnou show... Smekám a zaznamenávám hluboko ve své hudební duši. Elektronika kombinovaná s prvky diska 80. a 70. let mi rozhoupala boky a po čas jeho vystoupení jsem nepřestala tančit. Nová  energie, nová láska.

Vyřízení jsme se dopotáceli na hlavní stage, která byla beznadějně zaplněna fanoušky kapely The Kooks. Vzali jsme zavděk travnatou plochu u slunečnicového pole, nasávali atmosféru horké noci, popíjeli pivo. Povídali jsme si, když jsme chtěli povídat, poslouchali The Kooks, když jsme chtěli poslouchat. Britský indie rock dokreslil poněkud patetickou atmosféru poslední noci. Podupávali jsme si do rytmu "She Moves In Her Own Way" a bylo nám dobře. Koncert jsme tedy proseděli, ale alespoň jsme načerpali síly na The Horrors, kteří  mezitím chystali aparaturu na Orange stage. Kapela je tak trochu psychedelický zážitek. Kluci temného vzezření dělají čest svému jménu. Přesto je jejich hudba lehká, nadnesená, melodická, houpavá... A hororová! Pokud budete mít někdy možnost, stojí za poslech.

Zatímco na Oranž stejdž doznívaly poslední kytarové tóny kluků z The Horrors, v tanečním stanu Dome se na scénu připravovala britská drumandbass dvojka DJ Die & Jenna G. Opět jsme rozverně skákali, jelikož sametový hlas zpěvačky perfektně ladil ke skotačivému beatu DJe. Celý set byl svižný, přitom velmi rázný a ačkoliv lámané beaty nejsou mnou vyhledávaným artiklem, povedlo se jim vykouzlit na rtech úsměv, v nohách sílu. Naposledy jsme se do areálu vrátili na vítání slunce. Na hlavním pódiu se sešli poslední přeživší, aby uvítali objekt, jenž nás po tři dny trýznil odporným horkem. Posilněni alkoholem, někteří už jen posedávali, někteří si donesli rekvizity – slunečníky, slunečnice, nafukovací žirafy. Do této atmosféry nastoupila na pódium početná kapela Mangrove Steelband, jež zněla a vypadala jako jamajská vesnice. Při prvních tónech jsme se začali smát. Veselé bubny všech  tvarů, rozměrů a zvuků spustily nevídaný cirkus. Mezitím se za obzorem ukázala rudá záře, jež věštila stejně horké počasí, jaké panovalo v předchozích dnech. Bez řečí jsme se na sebe podívali a vydali se k východu. Víc už jsme z festivalu vymačkat nedokázali. Slovenčina je mi tento rok zase o trochu bližšie. Tak za rok bratia! Nemôžem sa dočkať.

sakeé