Report z Music Infinity od Abayo

Ačkoli jsem během cestování městem nikde neviděla jediný plakát, který by na tento koncert lákal potencionální zájemce, věřila jsem v to, že Akropole bude nejméně příjemně zaplněná, ne-li vyprodaná. Tak tomu bylo i při březnovém vystoupení Ólafura Arnaldse na témže místě. Sál se zdál jako zaplněný do posledního místečka a stejně tak prostor na balkoně. Atmosféra v klubu byla velmi dobrá, publikum nadšené a samotný Ólafur na pódiu zářil spokojeností. Ačkoli se různým očekáváním vyhýbám, jak jen to jde, od tohoto koncertu jsem prostě čekala, že bude povedený (a také, že byl!). Další jistotou mělo být to, že se přeci jen určitě začne později, než v oněch avizovaných 19:30, jak se často stává. Ale tentokrát to nebylo tak, jako vždy...



Na místo setkání příznivců labelu Erased Tapes Records jsem se přiřítila pár sekund po osmé, sál byl již plný a tvářil se tak, jakoby zrovna ožíval po několika desítkách minut ticha. A tím pádem nejspíš i poslechu. Znáte to pořekadlo o tom, kdo pozdě chodí... O vystoupení kapely A Winged Victory for the Sullen jsem se tedy vlastním přičiněním připravila, ale nestihla jsem truchlit moc dlouho. Chvilku po osmé se již na pódium postavil Ólafur oblečený do vínové košile, aby nás pozdravil a pozval nás k poslechu "obývákových" skladeb z vínového alba "Living Rooms Songs". Ale samozřejmě nejen těm...



Z vínových skladeb nám dopřál "Fyrstu" a "Tomorrow´s Song". Řada ale přišla i na jednu z novějších Ólafurových věcí, skladbu "Poland", která je součástí soundtracku "Another Happy Day". Ještě předtím než nám dovolil nechat se unášet na vlnách jejích melancholických tónů, nezapomněl nám připomenout historku o vzniku této skladby. Odehrávala se kdesi na cestě polskými silnicemi, které nezaručovaly příliš pohodlnou cestu ani spánek, a tak došlo na otevření lahve vodky... Ale ani popíjení alkoholu na těchto silnicích nebyl úplně ten nejlepší nápad, a tak mu prý později nebylo úplně dobře a proto je tedy tahle skladba tak smutná. Takovou historii skladby "Poland" by asi čekal málokdo, ale Ólafur ji dovedl k dokonalosti ještě jejím vyprávěním. Rozesmál nejednoho diváka, což se mezi těmi melancholickými skladbami docela hodilo. Kdo si ale myslel, že tenhle koncert bude jen o těch jemných klavírních tónech a několika tazích smyčců, které obstarávali Anne Müller a Adam Wiltzie, byl na omylu.



Arnalds nám ukázal, že umí zabrousit i do moderní elektronické hudby, když jednu ze svých věcí okořenil výraznou basovou linkou. Nebo spíš linií, protože ty hluboké basy se skladbou táhly velmi pozvolna. Skoro v takovém tempu, ve kterém doplňují věc "Gleypa Okkur", která následovala téměř okamžitě. Stejně jako několikátá vlna husí kůže, která se mi i díky kvalitnímu ozvučení usadila na pažích. Na závěr Arnalds nechal volný prostor Adamovi Wiltziemu, jenž nám předvedl fantastické houslové sólo, které publikum ocenilo hlasitým potleskem a poté Ólafur svoji hodinku zakončil další "vínovým" kusem. Tentokrát to byla "Near Light". Vysloužil si hlasitý aplaus návštěvníků, kteří od něj chtěli ještě alespoň nějakou skladbu, ale další hodinka už měla patřit mladičkému Nilsu Frahmovi...

Ten skoro až nesměle pozdravil publikum a rovnou usedl na židličku u piana. Rozezněly se první tóny pro mě neznámé písně, kterou následovala "Said and Done". Ólafur se v témže momentě vrátil na pódium a jako správný parťák donesl Nilsovi pivo a za zvuků těch několika málo tónů, které se v této skladbě opakují, si symbolicky přiťukli plastovými kelímky a pak už se Nils otočil k pianu, aby nám těmi vlídnými melodiemi pohladil ušní bubínky. Jeho projev však nezůstal jen u minimalistických melodií, ale předvedl nám také svůj improvizační um. Posledních bezmála deset minut hodinového koncertu bylo plně v režii překvapení, které diváci už v jeho průběhu oceňovali. Pomalé a žalostné tóny vystřídaly svižné a čiperné melodie, kterými by nás snad i dovedl roztančit. Nicméně v momentě, kdy odbyla desátá, byl už pohádky konec.


Nils se s námi rozloučil a za potlesku zmizel z pódia. Aplaus však nebral konce a diváci stále neodcházeli, a tak se Nils znovu ukázal na scéně, tentokrát spolu s Ólafurem. Slíbili nám ještě jeden kousek, ale za podmínky, že se budeme "smát potichu" a "nebudeme tleskat, ani po skončení skladby - seriously"! Jak řekli, tak se také stalo a tak nám dopřáli ještě jednu klavírní ukolébavku na dobrou noc. V momentě, kdy se v sále ozvalo klapání dlaní, následovalo "pšt" a pak už bylo ticho. V prvních řadách se zdvihly ruce, které oběma klavíristům "zatleskaly" potleskem neslyšících, pánové definitivně opustili pódium a diváci se pomalu rozcházeli, aby si mohli sdělit své dojmy, nebo už rovnou zamířili do svých domovů.

Pódium se po celou dobu obešlo bez jakýchkoli příkras – jako kulisy sloužila piana, židličky, mikrofony a další hudební nástroje. Spolu s perfektní hudbou a doprovodem světel, která scénu zahalovala do různých nálad, vytvářela tahle jednoduchost dokonalý smyslový zážitek. Cokoli dalšího by na scéně bylo navíc. Byl to jeden z těch koncertů, který byl tak krásný, že se o něm těžko mluví, natož píše. Ale snad jsem vám alespoň trochu přiblížila, jaké to bylo...

abayo

foto: Kryštof Kalina www.krstf.com