Report z koncertu Jessie Ware od Myclicka

"Co je šeptem, to je čertem?!"

Přesvědčit na vlastní oči jsme se mohli krátce po osmé hodině také o jednom zajímavém jevu... Že šuškanda, ať už pěkně postaru z úst do ouška či ta nová na nejrůznějších sociálních sítích momentálně funguje lépe než nákladná investice do plakátů a blikajících bannerů spolu s tlakem na dramaturgy rádií a píšící redaktory. Opravdu jen výjimečně dával éter a web v naší kotlině prostor dámě s tak čarokrásným hlasem a k velkému štěstí pořádající agentury Fource Entertainment, která nás novými exempláři ze světa zásobuje lépe než pak Karfík, se tento "risk" na návštěvnické obci nikterak neprojevil...



Proč ty neóny?!

Dlouhý had dlouze diskutujících vedl z dokořán otevřených známých modrých dveří způsobně kolem fialového autobusu s britskou espézetkou. Snad žádný jiný dopravní prostředek dosud neladil se všemi těmi nepochopitelnými neóny, které by se hodily spíše do ulice Ve Smečkách, více a nenápadně tak na přítomnost hlavní hvězdy upozorňoval. Máme ji tu, ale ještě chvíli si na ni musíme počkat. Nebývá zrovna pravidlem, že se podrobný program večera člověk dozví už u vchodu a možná tenhle fakt zapříčinil, že svůj vstup do zvukového ráje nechali všichni až na poslední chvíli po návštěvě blízkých hospůdek a kaváren... Uvnitř ve foyer jste si mohli vybrat, zda svěříte svůj oděv celkem hbitým šatnářům vlevo či vpravo, přesto úklid všech těch péřovek s svetrů nějaký ten čas zabral. Ačkoliv jsem si ze slušnosti chtěl poslechnout naživo alespoň čtvrt hodinky, dvacet minut z vystoupení slibně znějící ukrajinsko-americké formace Artami, s níž se měl představit i domácí DJ Aitcher Clark, nakonec z toho nic nebylo a mohl jsem jen přihlížet posledním úpravám na pódiu. :( Snad tedy někdy příště...



Žádná projekce, žádné rozptylování - prostě jen Jessie Ware.

V rychle plnícím se sále teď probíhaly známé manévry s kelímky – prázdné někam pod sebe, plné od obětavých kamarádů, co vystáli frontu u baru, do ruky, zněla tu čeština, slovenština, angličtina, němčina a další jazyky a každý teď sledoval velkou ručičku svých hodinek. Devátá pro start toho jejího koncertu byla přiznána už dopředu a zbývalo už jen posledních pár minutek... Nevídáno, neslýcháno – snad na vteřinu přesně! Světla potemněla a zároveň se spustil potlesk velmi nahuštěného sálu – snad jen na balkónu byste si klidně mohli dát v rámci rozcvičky pár kliků k dobru. To byste ovšem hned zkraje přišli o slibně se rozbíhající koncert. Žádné náročné kulisy, žádné plátno k dispozici – na černé látce pouze skromně těch 10 bílých písmen, z nichž snadno poskládáte její jméno, pod nimi ona a tři muzikanti jejího bandu. Tak prosím pěkně vypadá aktuální živák Jessie Ware.



Poprvé v Praze? Těžko!

Tam vzadu bicák tmavé pleti a malého vzrůstu Dornik Leigh, zcela vpravo baskytarista Rocco Palladino, zcela vlevo doprovodný hráč na kytaru a pak už jen ona – plná elánu a dobré nálady, upovídaná, bezprostřední okatá dáma, které byste, snad mi promine, těch osmadvacet nehádali ani náhodou... Že má v první jarní den navzdory chladnému počasí hlasivky v pořádku, bylo poznat záhy. Ano, tak přesně tohle byl ten sytý a znělý hlas jako zvon, který mi loni tak učaroval a startovní číslo jedna zcela logicky získala skladba "Devotion" z jejího eponymního alba. Prima a tohle bylo pro změnu publikum, které se na ni opravdu těšilo, a které za ni těch 550 Kč na místě rádo zaplatilo. Sálem se okamžitě rozlila dobrá nálada, až člověk zalitoval, že už za hodinku bude po všem. Mezi každou písničkou ta milá Jessie vesele brebentila a všímala si detailů. Ať už o intimní atmosféře v sále, kdy si na nás nechala posvítit, či o Praze s řeckými restauracemi, kde se dobře nadlábla a kterou před časem sama v rámci studií navštívila, když Kafka byl pro ni tím magnetem. Evidentně se na každou zastávku svého turné dobře připravuje. Určitě věci však předvídat nemůžete – třeba uvolněný předmět v pravé části sálu, který se s patřičným žuchnutím odporoučel k zemi, právě když učinila pomlku v hlase, nebo mikrofon, který stále ne a ne držet na stojanu. Se vším se poprala velmi půvabně... 



Na 110%. To platí do puntíku...

S každou minutou se publikum uvolňovalo více a více, úsměvy byly širší a sama Jessie vypadala velmi spokojeně. Však také to naše přijetí stálo za to! Kupodivu už zkraje do svého vystoupení zařadila loňský velehit "110%", který byl o něco později, bůh ví proč, přejmenován na "If You´re Never Gonna Move". Tu parádní věc s neskutečně romantickým videoklipem, kterou pro ni napsal momentálně na všech rukou nošený Julio Bashmore, jehož také hnědooká vokalistka v průběhu vystoupení zmínila. Jenom on dokáže do takové romantiky vměstnat na jedné straně neuvěřitelně špinavý a zpomalený vokální sampl, aby o něco později tohle skvostné dílko podbarvil tolik tklivou kytarou, z níž se vám skoro až podlomí kolena. A ke všemu ten poťouchlý rytmus! Opravdu geniální song - kéž by dobrý pop vypadal pokaždé takto! S povděkem byla přijata a opět ho zazpívala tak procítěně, že skoro jedno oko nezůstalo suché... Buď má kromě převelkého talentu i slušnou dávku hereckého nadání, nebo každé to slůvko a balancování s pohnutým hlasem myslí smrtelně vážně... Tahle dívka tedy opravdu netrpí mladickou nerozvážností, ta je na svůj věk až překvapivě dospělá a vyzrálá! Vzhledem ke specifické barvě zmíněné kytary Julio Bashmorea bylo pak v průběhu vystoupení velmi snadné dešifrovat, pod který song se podepsal on a jaký si střihli ve studiu jeho kolegové.

Nenápadný Dornik zdatným pomocníkem k ruce...

Jednotlivé muzikanty postupně Jessie představovala, o něco větší prostor tak získal alespoň na chvilku její basák Rocco, avšak té největší pozornosti se mohl těšit bicák téhle sestavy. V případě skladby "Valentine" tak doprovodil Dornik Jessie přímo u hrany pódia na elektronické perkuse a vzhledem k tomu, že u mikrofonu i velmi dobře zastoupil Samphu, s nímž se na téhle věci autorka před časem podílela, potlesk si teď svorně rozdělili. Sama vokalistka si svůj hlas chytrou mašinkou přímo na místě podbarvovala hlasy druhými, kterých má ve své tvorbě nespočet a které jejím skladbám dodávají ten tolik potřebný šmrnc. Uměl jsem si představit i akustickou verzi tohoto koncertu v nějaké kavárně, tady to však elektřinou přímo jiskřilo a přestože jsem se zpočátku bál, že ti čtyři tento koncert neutáhnou a neobejde se to bez občasného zívnutí, nakonec se to povedlo na jedničku a na ono zívnutí tak nějak nezbyl čas.


Covery stále v kurzu!

Přestože by si pro hodinové vystoupení Jessie vystačila pouze s hudebním materiálem ze své jedné jediné desky, ty, kteří ji mají už dostatečně naposlouchanou, bylo však nutné něčím překvapit. Možná i z toho důvodu se v playlistu této show objevila i svižná novinka "Imagine It Was You", která se k velké škodě na její debut už nevešla, a dostalo se také na cover verze skladeb jiných autorů, za něž se tedy opravdu nemusela stydět. Zdařilá byla už její verze skladby "What You Won´t Do For Love", pod níž je původně podepsán Bobby Caldwell, do své vlastní "No To Love" zase vkusně v jejím závěru k velkému překvapení všech propašovala ten sexy refrén slavné "I Want You" od Marvina Gaye, který před časem připomněla i Madonna v rozhodně nečekaném spojení s Massive Attack. I v tomto případě se tento "bootleg" opravdu povedl. Jednu předělávku si však samo vzdělané publikum vynutilo! To máte tak...


"Bez diamantů neodjedeš!"

Jednou si jen tak z legrace zkusíte přezpívat známý song a už se to s vámi veze. Zatímco utichal potlesk po celkem dramatické "No To Love" a talentovaná Britka si zády k publiku odcházela svlažit hrdlo pár doušky svého čaje, ticho teď rozčísl mužský hlas z publika a ty další podpůrné na sebe nenechaly dlouho čekat. "Diamonds!" zněl jasný požadavek pro následovníka těch předchozích elegantních kousků. Viditelně v ní hrklo a začala se zdráhat, že to vůbec neměla v úmyslu. Marně... Ještě dneska si vzpomínám na okamžik, kdy jsem na toaletě v mé oblíbené picérce slyšel ten refrén z pro mě dosud neznámé skladby a byl z producentské práce na ní tak nadšený, že jsem hned po příchodu do práce jen tak zkusmo zadal slova, která mi zůstala v hlavě, do vyhledávače. Tak nakonec Rihanna! :) V podání Jessie se tahle zdařilá věc obešla bez všech těch elektronických kudrlinek, nijak však neztratila na své naléhavosti. Ano, ona se umí tak přirozeně poprat s jakýmkoliv textem a je ve svém přednesu stále tak přesvědčivá! Navíc v okamžiku, kdy jí za bicími stejně přirozeně začal přizvukovat Dornik, vypadalo to, že Palác Akropolis bude dne 21.3. 2013 definitivně srovnán se zemí! Jedna písnička a jakou paseku dokáže udělat... :)



Pokořená desítka...

Do desáté hodiny zbývaly pouhé tři minuty. Co všechno se dá za tak krátkou dobu vlastně stihnout?! Třeba zazpívat další úžasnou houpavou popinu "Wildest Moments" a protože se zcela nezvykle, teď už miláček publika, před dneska už téměř povinným přídavkem do zákulisí nevzdálil, i kousek dalšího velkého hitu z loňské desky - tolik vzdušné a létem vonící "Running". Tak nakonec s lehkým přesahem do nočního klidu... Mám však pocit, že v tomto případě s obkladem na čele nikdo zuby neskřípal, ale veškeré osazenstvo domu 27 v Kubelíkově ulici stálo tam nahoře s hrníčky přitisknutými na stěnu a poslouchalo by klidně až do půlnoci. Ano, tak dobré to opravdu bylo. To nám to jaro ale hezky začalo...

myclick

foto: Martina Brandtlová