REPORT
Report z Time Warp 2013 od Adlet
Když mi zhruba před dvěma měsíci můj milý navrhl, že bychom se mohli jet podívat na Time Warp do Mannheimu, byla jsem trošku skeptická, protože vím, jak tyhle hurá akce dopadají. Ovšem souhlasila jsem, protože na tak obří halovce (a ještě s takovým line-upem) jsem nebyla tak asi deset let a předtím taky ani jednou. Čím víc se blížil duben, tím víc jsem si uvědomovala, že nejspíš opravdu pojedu. Že nejspíš opravdu uslyším Ricarda Villalobose, Loco Dice, Mathiase Kadena, Svena Vätha, Laurenta Garniera(!), Jamieho Jonese, Richieho Hawtina a další podobná obří jména na jedné akci a v jeden večer...
Pár týdnů před nocí "TW" mi Péťa nadšeně sdělil, že večer před ní hraje Villalobos v Norimberku v klubu Die Rakete... A prý jestli si nechci udělat takový menší warm-up. Došlo mi, že to nebude víkend jen pro legraci a začala jsem shánět ubytování na airbnb.com. Ubytování jsem sehnala, lístky na TW byly vytištěný... Jediná věc, která nám chyběla, byly lístky do "Rakety". Napnula jsem tudíž všechny své žebrací síly a začala obesílat všechna možná místa, kde by vstupenky byly k sehnání. A štěstí se na nás usmálo. Sehnat vstupy na takovou akci dva dny předem, od promotéra a s 50% slevou? Nailed it!
Cestovní horečka dostoupila vrcholu v pátek 5.4., kdy samozřejmě v autě došel olej, praskla žárovka a vyjeli jsme o dvě hodiny později. Ale nešť. Cesta utekla velmi rychle, kolem deváté hodiny večerní jsme projížděli centrem Norimberka, a měli lehce nahnáno, protože náš hostitel se neozýval a navigace nás neomylně vedla přímo do nějakých prastarých hradeb. Jaké ovšem bylo naše překvapení, když jsme po vjezdu přes padací dveře zjistili, že bydlíme v moc pěkné nové zástavbě uprostřed mohutných kamenných zdí. Ubytování dopadlo nadmíru dobře, nic nám tedy nebránilo k přípravě pro nadcházející večer. Tramvají jsme pohodlně dojeli až téměř ke klubu. Vtipné bylo, že první člověk, kterého jsme se zeptali na cestu do Die Rakete, tam čirou náhodou pracoval jako hajzlbába. Takže jsme nijak nebloudili. U vstupu jsme zjistili, že na guestu jsme, a že to dokonce máme úplně zdarma. Paráda. V Die Rakete nebylo vidět na krok díky asi tak pětivteřinovému intervalu, na který byl nastavený mlhovač. Podle světýlek jsme našli bar, kde jsme koupili slíbený Redbull DJi Serdalovi (ach ano, pozvu ho do Prahy, nebojte), který nám vstup zařídil a který celý večer otevíral moc příjemným minimalem (asi tak 121 BPM). :) Po seznámení se jsme si odložili bundy, zjistili, že akce je opravdu ve dvou klubech vedle sebe (spojených dvorem, na kterém se dala ve stáncích koupit pizza a odpočinout si (v 5 stupních Celsia moc bezva), vrhli se na moc dobrý místní pivko a pomalu se začali navnaďovat na nadcházející masakr.
Na to, že bylo teprve 11 večer, byl prostor celkem dost zaplněný. Když jsme se přesunuli dvorem do vedlejšího klubu s názvem Hirsch, napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby na podobném principu fungovala Radost FX s Yesem. Ty jsou taky jen přes ulici, he he... Hirsch už byl poněkud větší, myslím, že se tam s přehledem vlezlo nějakých 1.500 lidí (a že tam byli!). Prodrali jsme se skrz dav až úplně dopředu k pódiu, které stálo asi dva metry za nízkým drátěným plotem. V naprosto skvěle ozvučeném prostoru už valil do hlav přítomných svůj nářezový tech-house mistr Raresh ze stáje Cocoon.
Roztomile vypadající brunet s ručkama jako hůlky na mě působil velmi rozkošným dojmem, aspoň co se vizáže týče. Neustále si odhazoval svoji dlouhou patku, chodil okolo gramofonů a CD playerů (které během večera ladně střídal) a mrkal na dívky v přední řadě. Ovšem to, co hrál, už tak roztomilé nebylo. Naprosto skvělá vlna hutných basů provázela celý jeho set, přechody člověk neměl šanci poznat, hrál si s každým mixem jako s holkou, a jen tak mimochodem tam občas švihnul nějaký efekt. Nohy na něj tančily naprosto samy. Když jsem se asi po patnácté vyhnula smršti mlhy z mlhovače (vážně, v tom Německu to s mlhou opravdu přeháněj), cítila jsem, jak do mě drká Petr a s nadšeným výrazem křičí: "hele, je tam!" A co myslíte? Byl tam.
Pán, na kterého všichni čekali - Ricardo Villalobos ze značky Cocoon. V mikince a s rozzářeným úsměvem se objetím vítal s každým na pódiu, potancovával a zkoumal své asi 4 bagy s deskami. Když si před začátkem svého setu sedl na rantl jen kousek od nás, nemohl si nás nevšimnout. Bylo moc milé, že na naše náznaky, že bychom se s ním rádi vyfotili, nereagoval negativně, ale naopak nadšeně přiběhl. Stihli jsme mu akorát zlehka vysvětlit, jak ho milujeme, Péťa dostal svoji vysněnou fotku a už se zase běžel soustředit na stage.
Ve chvíli, kdy se Raresh loučil s nadšeným publikem a Mr. Villalobos nastoupil, vypuklo inferno. Jeho klasický začátek, spočívající v pětiminutových nájezdech a občasných bouchnutích, tentokrát zkrátil na minimum, a už po deseti minutách začal do řvoucího davu valit luxusní tsunami našláplých basů. Další dvě hodiny jsme se nezastavili. Jeho výběr tracků (mně naprosto neznámých, většinou z white labelů) byl grandiózní, mělo to vývoj, šlapalo to jako hodinky, přesně vytušil, kdy je potřeba ubrat, kdy je potřeba vygradovat napětí a ještě k tomu měl u hraní výborné pohyby. Asi v půlce jsem musela na chvíli vypadnout z davu někam dál, ačkoli se dalo tancovat i v první řadě, stejně jsem potřebovala trošku prostoru. Poznatek: "I don't speak German" je celkem dobrá balící věta. Ne, že bych tedy měla potřebu někoho balit. :) Někdy v pět ráno už Ricardo vypadal, že moc neví, co se s ním děje. Bohužel se to začalo odrážet i na produkci - začínal čím dál víc pouštět velmi zvláštní tracky, s nájezdy na tři minuty, který, mám pocit, loopoval vždycky asi tak třikrát. Takže jsme se unavení posunuli kousek dozadu, kde jsme ještě chvíli čekali, zda si to nerozmyslí a nezačne do toho zase bušit. Nerozmyslel. Vyzvedli jsme si tedy věci vedle v Die Rakete (která byla zamčená a čekala na afterparty) a tramvají se bezpečně dopravili zase zpátky do hradu, kde jsme se shodli, že večírek se velice vydařil.
Po krátkém spánku, lehké procházce po Norimberku (moc pěkné město), vydatné kebabí večeři a projetí Nürnburgringu jsme zadali do navigace Mannheim a nechali Die Rakete za sebou. V Mannheimu jsme se ubytovali na koleji u dalšího vyznavače CouchSurfingu, vyzkoušeli jeho speciální drinky a už byl zase pomalu čas, abychom se vydali na další dobrodružství. Náš hostitel šel naštěstí s námi, takže jsme nijak nebloudili a po půl hodince cesty tramvají jsme dorazili k SAP Areně, kde se odehrávala událost roku - Time Warp.
Jedním slovem? Zklamání (aspoň pro mě). Více slovy: Díky lístkům, které jsme měli, jsme nemuseli čekat žádnou brutální frontu u vstupu. Líbilo se mi, jak měli vstupy oddělené zvlášť pro chlapce a zvlášť pro dívky - kvůli prohlídce. Během pár minut jsme tudíž byli vevnitř a rozkoukávali se. 6 pódií na celkem velkém prostoru, šatna, spousta toalet (díky bohu), asi dva prostory pro chill-out, záchranka a velká jídelna. A asi 30 tisíc lidí. Musím říct, že lépe nazvučenou akci jsem nezažila - každá stage byla perfektně vyvážená, basy šly pěkně odspodu, a na to, jak to všude řvalo, žádná stage nerušila ty další. Světla a dekorace rovněž zaslouží známku 1.
Měla jsem připravenou tabulku s vyznačenými jmény, takže jsme přesně věděli, kam a kdy jít (ano, jsem velmi organizovaná). Bohužel díky fakt velké zimě venku jsme si celou dobu neodložili bundy (první mínus, za který ale nikdo nemohl), takže jsem se ani chvíli necítila opravdu pohodlně. Jako první jsme navštívili stage, kde do davu (davům se opravdu nedalo vyhnout) bušila svoje holčičí techno Monika Kruse. Celkem s přehledem si asi dvoutisícové publikum dávala na tácek. Následoval kousek Dubfira, kousek Gaisera (tady jsem se opravdu zamilovala, to byl sound jak hovado - pardon, jako prase) a vzápětí už jsme utíkali na Carla Coxe, kterého jsem měla vidět poprvé v životě! Na něj jsme se dokonce prodrali kus dopředu, takže jsem ho i zahlédla (note to promoters - možná by to příště chtělo místo promítání line-upu na to velký plátno promítat DJe).
Carl Cox začal s úsměvem do lidí prát krásně valivé techýnko, Coxovsky předvídatelné, nepřekvapilo ničím, ale rozhodně neurazilo. Před druhou hodinou už mi bylo poněkud vedro, takže jsme se odebrali okouknout techno a minimal Magdy (škoda, že v tu chvíli to zrovna nějak dobře nehrálo) a vzápětí znovu na Ricarda. Ten nastoupil velmi sebevědomě (což se divím, po minulé noci), ale nutně musel být poněkud indisponován, protože hrál dost podivné věci. Asi takové, které hrál poslední půlhodinu předchozí noc (asi se ještě nevzpamatoval). To se nám ale moc nelíbilo, ani nám nepřišlo, že se to zrovna ve dvě ráno na takový akci hodí (nehledě na to, že mu tam asi třikrát po sobě začalo skákat CD, které se vzápětí úplně vypnulo)... Takže (po mamutím objetí obřím chlapem, který mi tvrdil, že vypadám, jakože potřebuju obejmout) jsme se opět přesunuli jinam. A to na jeden z nejsvětlejších bodů onoho večera - Svena Vätha. Slyšela jsem ho poprvé (loni na Svojšicích jsem dala přednost Pan-Potům) a byla jsem totálně nadšená. Hrál asi na 128 BPM, basy byly totálně vytuněný, středy ladily a výšky nervaly uši. Precizními mixy dostával do varu minimálně 4 tisíce lidí v sále, nedovedu si představit, jaký to muselo být úplně vepředu, protože vzadu to bylo tak akorát...
Smůla pro mě, že potřebuju pro tanec trošku klidu a prostoru, protože neuplynulo pět vteřin, kdy by do mě někdo nevrazil. Chvílemi jsem si říkala, jestli náááhodou nejsem neviditelná po tom třetím pivku a dost často jsem si opakovala, že buď pro mě tyhle davový akce nejsou (i když open airy mi vůbec nevadí), nebo jsem moc stará (nejsem), nebo prostě kombinace spousty negativních poznatků přebíjí ty pozitivní, jelikož kromě pár okamžiků, které jsem si zde užila, jsem byla celou dobu poněkud znechucená (tak je to).
Po řízku s hranolky, který měl dodat trošku energie, jsme se vydali na Jamieho Jonese, který, ač měl chvíli také technické problémy, hrál velmi kvalitní taneční tech-house, který prokládal hodně hutným deepem. To už jsem mlela z posledního, ale přesto jsem se doplazila ještě na Mathiase Kadena, který hrál tak úžasnou minimal sambu, že ačkoli jsem usínala vestoje, pořád mi ty nohy šlapaly do rytmu. Jeho energie byla neskutečná, divím se, že po každým setu nepotřebuje masáž krku. Zhruba v půl šesté ráno jsem zbaběle zdrhla a nechala Péťu napospas davům, z čehož mám doteď špatný svědomí... Nejenom proto, že jsem ho takhle opustila, ale i proto, co se tam dělo potom, a co jsem viděla jen na videích, která mi pouštěl. Nejvíc mě mrzí, že jsem neviděla Laurenta Garniera, protože podle všeho to byl zlatý hřeb večera, staré house pecky míchané do nového tech-house, funky a progressive kabátku - prostě set jak víno a doufám, že ho brzy najdu na FB. Taky na Loco Dice jsem si chtěla zaslintat, ale možná je dobře, že jsem ho neviděla - aspoň jsem si nevytvořila komplex z jeho práce se samply a efektory... Péťa dorazil na kolej nadšený někdy v půl jedenácté dopoledne, takže vstávačka v půl šesté, úžasný hamburger (asi nejlepší, jaký jsem kdy jedla) v Café Vienna a pětihodinová cesta zpět do reality. Takže menší souhrn:
Negativa: Na mě hrozně moc lidí - zbytečně moc. Myslím, že překročili kapacitu tak dvakrát. Zima způsobila další nepohodlí - v bundě se prostě tancuje špatně. Absolutní nedostatek prostoru pro tanec. Lounge narvaný. Pódium s velkými jmény malé.
Pozitiva: Hudba dokonalá! Opravdu nikdo(!) v České republice takhle nehraje (ani se nedivím, po tom, co jsem viděla v pátek - nemám pocit, že by české publikum pochopilo). Výzdoba i světla OK. Záchodů dost. Fronty skoro žádné. Velmi hezký okamžik, když za mnou přišel týpek a řekl: "ty jsi Češka!" Když jsem se divila, jak to poznal, oznámil mi: "ty jsi přece DJka!" Tak jsem měla na chvíli velmi hřejivý pocit, že i tady v tom davu někdo věděl, kdo jsem, he he...
Poznámky pro příště:
Jít spát, vstát ve tři a teprve vyrazit. Pořádně to začalo až někdy ve 4.
Neodcházet sama.
Vyzbrojit se úsměvem, tvrdými lokty, hroznovým cukrem a doufat, že bude hezké počasí.
Naučit se německy.
A hlavně...
Hlavně být odpočinutá!
P.S. Doufám, že na Family Parku nebude chcát, protože to už bych asi nevydejchala...
adlet
foto: archiv