Report z ADE 2013 od Myclicka

Středa 16. září 2013

To se zkrátka ve středu v jedenáct probudíte, vysprchujete, obléknete, do batohu přihodíte další čtyři trička, stejný počet ponožek a trenýrek, do kapsičky vložíte parfém, nezapomenete na kartáček na zuby a všechny ty kosmetické nesmysly, které na sebe plácáte před i po vynoření z vany. Zařídíte si po netu pojištění, najdete vytisknuté letenky, které jste koupili za babku, respektive jen za pár stovek, už jen mrknete, zda opravdu máte občanku, peníze, telefon a nabíječku a vážně už nic víc v dnešní době vlastně nepotřebujete. Cestovní horečka? Ta už se dávno neměří! O kus vedle ještě stihnete výtečný oběd s přáteli, kteří vám budou dělat v dosud nepoznané zemi společnost, pak krátká cesta na letiště, odbavení, hladký start a...



A po hodince a čtvrt přistání do mlhy a deště. No jo, Holandsko… :) Naštěstí to byl pouze závěr jednoho ze dvou dnů, kdy jsme se s tou shora padající vodou v Nizozemí setkali. Z letiště na hlavák, z nádraží taxíkem za Argentincem Matthiasem k jeho lodi Euphemia z roku 1908 v nádherné oáze klidu, do ulice Prinsengracht s hezkým číslem popisným – 1001 G. Přiznávám, že dopředu jsem byl připraven spíše na pět dnů mytí v neckách s vodou vyvažovanou zlatem, spacákem a matračkou na zemi, kdy mě ze spánku bude vytrhovat cvakání mých promrzlých zubů. Opak byl pravdou – 4 útulné postele, sprcha s vařící vodou lednička, myčka, kávovar, ústřední topení, prostě všechno, přičemž s vámi projíždějící lodě nekolíbaly tak, jak to známe ve špičkách na Bukanýru a silná stěna spolehlivě oddělila od hlasů courajících turistů i poskakování kol snad milionu bicyklů...



Vyřízení akreditací o pár metrů vedle proběhlo hladce – stačilo vyřknout vaše číslo, stvrdit ho občankou, a odpovědí byl kouzelný úsměv blonďaté slečny za přepážkou, vytištění press karty, navlečení pásky s čipem na ruku a fajn dárek k tomu. Batoh, jenž obsahoval: tři tlusté knihy s line-upem, rozhovory a samozřejmě nezbytnými reklamami, časopis DJ Mag, který vyhlašoval přímo na místě toho NEJ DJe podle popularity fanoušků, kartáček na zuby, tolik potřebný skládací deštník, potítko (pro případ, že ze sebe přímo na akci vydáte vše), slušivou látkovou tašku (třeba na nákup), kupon na 1 GB samplů pro skládání muziky, plastovou hračku Kroodle a kartičku v obálce, jež umožňovala všem majitelům těch populárních chytrých telefonů skrz aplikaci Uber cestovat po této metropoli s dvaceti eury kreditu nejrůznějšími dopravními prostředky. Jak milé!

Výhodu té kouzelné pásky, která se jinak prodávala v rozmezí 325 - 400 euro (!), jsme okusili hned týž den. Po celý pětidenní maraton vás opravňovala k tomu, že jste s ní mohli navštívit jakékoliv ze 115ti hracích míst, které v tomto městě s ADE spolupracovaly, a tam, kde se u vchodu stála dlouhá fronta na lístky, vám dveře otevřeli s chápavým úsměvem ihned po vyhrnutí rukávu. Jenom tak toho člověk mohl stihnout o něco více... Naší první zastávkou se stal Beatclub se dvěma podlažími, v němž měl být tou hlavní hvězdou Steve Lawler, ale vzhledem k tomu, že zde valná většina akcí končila v sedm ráno, odhadovali jsme jeho start tak na druhou, třetí hodinu. Teď po jedenácté na luxusním zvuku spolu s decentními světly párty rozjížděla dvojka původem dánských DJane, které si říkají Anëk. "Malá" a "velká" hrály teď ping-pong z CD přehrávačů s naprosto přesnými mixy, úsměvy při nich měly zcela odzbrojující a minimal house selekci prvotřídní. Tak pomalé, tak dynamické a tolik energické...



Můj středeční objekt zájmu měl však vystupovat za rohem a tak jsme prostor brzy opustili. Tento klub se jmenoval Sugar Factory a v hlavním čase se zde měl představit jednoruký král, který v JAR udělal z house music vývozní artikl. Opět zvuk, který vám uši nerval, ale díky dokonalému vyvážení a rozmístění všech těch obřích reproduktorů jiné značky pohazoval s vašimi vnitřnostmi tak profesionálně, že se vám neudělalo šoufl a nohy se odlepovaly od parketu snadno a rády. Zájem o "Černou kávu" byl značný a bohužel i tady se courá parketem takřka nepřetržitě tam a zase zpátky. S jedním rozdílem – zatímco u nás si každý prodírá cestu hlava nehlava a jeho putování davem se neobejde bez strkanců a šlapání po nohách, tady vám každý nejdříve položí přátelsky ruku na záda či ramena (to abyste o něm věděli) a protáhne se kolem vás jako úhoř. Načasovali jsme si to hezky – čtvrt hodiny předskakoval jihoafrické super star její krajan DJ Strat3gy, zhruba ve dvě hodiny se postavil na stupínek sám král!



Pokud byste si prostudovali jeho biografii, dozvěděli byste se, že ve třinácti letech přišel Black Coffee o svou levou ruku tak nešťastně, když do davu, v němž se zrovna nacházel, vjel vůz taxi služby. Na jeho hře byste to však nepoznali ani náhodou! Neskutečná selekce, neskutečné mixy a často to půvabné rozsekané efektování, jak ho můžete znát z DVD "Africa Rising", které zachycuje, jak zahrál s 24 členným orchestrem a vokalisty v hale ne menší, než je naše O2 Arena. Tak takhle nějak si představuji tu pravou Sensation Black. :) Chybět samozřejmě nemohly staré i nové tracky s jeho věrnými vokalisty, jako jsou Bucie, Zakes Bantwini či Thiwe. Jak moc je tohle publikum vzdělané a jak cíleně přišlo právě za Black Coffeem, bylo znát na každém kroku – právě refrén hymnické "You Rock My World", kde si pro změnu zahostoval Soulstar, si zpívalo spolu s ním, obdobné to bylo i u jiných skladeb.



Ti lidé prostě věděli, proč jsou zrovna v tomhle klubu ze 114ti dalších hracích míst. Během těch dvou hodin nenudil ani náhodou – občas pro zasmání přihodil i nějakou tu accapellu typu "Gangnam Style", přičemž vycenil své bílé tesáky, do setu zařadil i bootleg Michaelova "Thrilleru" – to vše na té nádherné africké rytmice s neskutečným počtem bubínků, která vás tak snadno rozvlní do stran. Velkým plusem je, že se v holandských klubech nekouří (respektive kouří, ale jen ve vyhrazeném prostoru). Váš tanec tak nemá žádné mantinely v podobě zapálených cigaret a navíc vás ta těžká deka kouře neunavuje tolik jako u nás... Přesto jsme s vidinou dalších tří bezesných nocí vyklidili s řádně bolavýma nohama prostor kolem čtvrté ráno a vyrazili pěšky do našich nových postelí na vodě. Přátelé, tam se to spalo! A jak to bylo dál?

Čtvrtek 17. září 2013

Ne, nebudu vás zatěžovat tím, jak jsme každý den žasli, že zdejší mléko chutná jako mléko, to samé džusy, chleba, sýry a hlavně... Polévky od Enza! Pro nás každodenní vyprošťovák za 5 euro s ingrediencemi, s nimiž se u nás hned tak nesetkáte a ke všemu podávaných s úsměvem. Nebudu vás zatěžovat ani tím, jak ohleduplně se tu k sobě lidi chovají, jak o své krásné příbytky pečují a jak pořádkumilovní jsou. Kdo jednou Holandsko navštívil, ten ví, a pokaždé jen smutně zamáčkne slzu. Rád bych se soustředil na to, co zde zažijete rok co rok 5 dnů za sebou pod žlutočernou hlavičkou. Ano, řeč je o ADE a zbytek reportu se tak bude pohybovat výhradně v čase od jedenácté večer, kdy kluby otevíraly a končit tak ve čtyři, v pět ráno, kdy jsme naopak my už neměli síly čekat do zavíračky, případně na množství after parties. Přes den jste se samozřejmě mohli zúčastnit i nejrůznějších "panelů", kde ti nejpovolanější vyprávěli veselé historky z roztáčení, stěžovali si na bolesti zad, jetlagy i nedostatečný servis ze strany promotéra. Producenti se zas mohli naučit nejrůznější fígle s novými technologiemi od těch, kteří už je právě testují... Prostě konference se vším všudy.



Druhý den, respektive noc, jsme zahájili v o poznání menším klubu Amstelhaven, přímo na vodě pod jedním z mnoha zdejších mostů. Představte si něco mezi Jazz Dockem a Bukanýrem s kapacitou zhruba 150 lidí. Krátce po jedenácté jich tu bylo dle očekávání pouze 15-20 a sound system (pro změnu značky Yamaha) teď zásobovali zástupci zdejšího vydavatelství Memoria Recordings, přičemž headlinerem se zde stal poněkud neplánovaně stále vytíženější britský producent Archie Hamilton. Toho jsme se bohužel nedočkali a převážně minimal house produkci, opět ne rychlejší než 120 BPM, opustili skrze další nedalekou zastávku – populární klub Trouw. Účast Culoe De Songa a majitelů značky Innervisions byla až příliš velkým lákadlem! Představte si o něco užší a ještě o něco delší Veletržní palác zcela naplněný lidmi tak, že DJ zpočátku nebyl vůbec vidět.



Čekali byste ho na stupínku ne nepodobném tomu, co známe z Roxy, tam se však také pouze hojně tancovalo. Byl ukryt přímo mezi lidmi v přední části sálu, ohraničen jen několika zábranami a byl to právě tento mladičký Jihoafričan, což ostatně bylo poznat i na zvuku. Další velká africká noc před námi! :) Kdo měl tu čest se v uplynulých letech seznámit s jeho nezvykle vyzrálou produkcí typu "The Bright Forest", "African Subway", "Ambush", "Webaba" či "Far Away", ten musel být zcela určitě spokojen. Zmíněné opusy, zmíněné hymny, které za provozu rostou obdivuhodně vysoko a zní tak neskutečně mocně a hrdě, do svého setu vložil také. Zatímco Black Coffee tvoří spíše písničky, on se omezuje jen na krátké kmenové pokřiky. Instrumentálky tu zkrátka měly zelenou a poloha DJe strategická. Představte si táborák, kolem něhož rytmicky poskakuje několik tisíc lidí. A on diktoval báječně. Potmě, jen s několika barevnými zářivkami nad sebou a pár žlutými v pravidelných rozestupech na stojáka po stěnách tohoto obrovského klubu.



V tom největším přetížení, v té největší euforii pak jen osvětlovač na pár vteřin rozžehl silné reflektory vpředu, z nichž jste málem oslepli, ale zároveň se vám naježily úplně všechny neoholené chloupky. Ano, to množství obrovských reproduktorů značky Funktion-One bylo opravdu funkční a přesně plnilo záměry DJe během jeho dvouhodinového možná tříhodinového vyprávění... Dixon byl za obrovského aplausu přivítán do mikrofonu, naprosto přirozeně a nenápadně vyměnil Afriku za německý model a zmiňovaný světelný efekt nejlépe zúročil při líbivé zpívánce, svém vlastním remixu pro Jimpstera - "These Times". Teprve druhý den v Amstru a já při tom vřeštění bezpečně věděl, že jsem dobře udělal. Konečně normální muzika, konečně publikum, které naslouchá a neběhá s vykulenýma očima za kazatelem s nesmyslnými požadavky. Do sedmi jsme však nevydrželi a zhruba kolem páté se zbaběle posadili do taxíku, přestože by to k naší lodi bylo tak dvacet minut svižnou chůzí. Nohy už nám zkrátka nesloužily...

Pátek 18. září 2013

Co se odehrálo během třetí noci? Tu jsme pro změnu zahájili ve vyhlášeném klubu AIR, který byl podle všech těch balkónků s ochozy a množství schodů zřejmě vybudován z nějakého kina či divadla. Tři místnosti, které se v průběhu noci otevíraly postupně s přibývajícími lidmi, krátce po jedenácté jsme však mohli naslouchat "pouze" britské vycházející hvězdě, která si říká Ejeca. Sympatický mladík, který se navzdory své jinak našláplé produkci tentokrát přizpůsobil a jako správný warm-up DJ opravdu jen zahříval parket příjemnými kousky. Že i zde byl zvuk, který fakt hrál, už netřeba zmiňovat... Náš objekt zájmu byl však úplně někde jinde. V malé krychli s názvem BAUT, sousedící s nám už dobře známým klubem Trouw, se měla představit chicagská legenda house music - člověk, který začal hrát v roce 1976. Frankie Knuckles!



Na místo jsme vyrazili až kolem druhé hodiny a vstupovali do něho s obavami – tak malý prostor a my jdeme tak pozdě... Vejdeme se ještě vůbec dovnitř?! Kouzelné pásky opět promluvily svou neslyšitelnou řečí a my se jako zázrakem ocitli uprostřed neskutečně rozjetého mejdanu plného divokého křepčení a širokých úsměvů. A také zvuku tak nahlas, že jsem poprvé sáhnul pro špunty, abych milého Frankieho ještě slyšel. I když – milý Frankie... Představte si spíše zachmuřeného tlouštíka, ne nepodobného Carlu Coxovi, jak sedí na barové židličce před svými CD přehrávači s flashkami, čas od času vstane a ve svých 58 letech je poněkud nerudný na skotačivé obecenstvo před ním a vyhání ho rukama od stolu dále na parket tohoto klubu. No klubu... Tohle byla hodně improvizovaná párty, kterou ani oficiální vytištěná kniha, jíž jsme spolu s line-upem obdrželi, neuváděla. Populární Frantík měl totiž přímo za sebou kuchyň se všemi těmi potřebnými spotřebiči a nádobím. Ano, legenda house music hrála ve větší restauraci. Ale proč vlastně ne?



Dle očekávání do svého rozjásaného příběhu zařazoval nejrůznější zpívánky vlastní výroby a edity, o nichž jste s jistotou nemohli říci, zda se narodily v letech osmdesátých, devadesátých, zkraje nového tisíciletí, nebo je vyrobil včera na hotelovém pokoji. Jeho rukopis je totiž stále stejný, zařízení analogové a výsledek pokaždé tak strašně profi! Tolik mu ten track věříte, přesně je znát, co zrovna tímhle chtěl říci... Byl to zajímavý kontrast – před ním lidi řádili jak utržení z řetězu, on si i ta sluchátka nandával a sundával tak nějak s nechutí a s otráveným výrazem. Inu toto jsou vrtochy "staříka", který toho tolik zažil, tolik sjezdil a který je stále tolik žádán... Napravo od něho byl k mému velkému překvapení další muž zhruba stejného věku, který měl za cíl všechny ty jeho tracky v pasážích, jež to umožňovaly, doplňovat živě na elektronické klávesy.  Nutno podotknout, že se jednalo o neméně slavného velikána Erica Kuppera, který zdobil přepychově a překvapením bylo i vystoupení jejich společné kamarádky, jež je oba přišla zřejmě jen tak neplánovaně pozdravit.



Najednou držela v ruce mikrofon a už tak rozjeté publikum rozjela ještě víc svou vokální vsuvkou, při níž samozřejmě i vygradovala atmosféru představením samotného mistra. A ten její zpěv! Chloupky byly opět v pozoru. Všechny... Teprve ve společnosti svých přátel Frankie Knuckles pookřál a když se o půl hodiny později rozloučil s remixem starých dobrých Fleetwood Mac, za obrovského aplausu všech zúčastněných, skladbu "Dreams" s tím čarokrásným hlasem Stevie Nicks ještě jednou (již o poznání tišeji) zopakoval a ochotně se s každým vyfotil a zdvořile prohodil pár slov. Teď ráno měl už konečně na tváři i úsměv... Bylo pět hodin, my ještě neměli dost, a Trouw byl tak blízko. :) Ale ouha! Přestože zde měla produkce končit až v sedm a my si dnes mohli užít třeba KiNka, Gerda nebo Tom Traga, laxní: "it´s too late" a zastoupení vchodu členem ochranky naši návštěvu zhatilo. Bylo to vůbec poprvé, kdy nás naše kouzelná páska nechala ve štychu...

Sobota 19. září 2013

Pokud jsme měli předchozí tři dny problém vybrat si z line-upu to NEJ, pak sobota ukázala, že zde byly ještě rezervy. Teď tady hráli snad úplně všichni! Greg Wilson v AIRu, Totally Enourmous Extinct Dinosaurs a Benoit & Sergio tamtéž, Max Cooper v Amsterdam Roest, snad komplet sestava labelu Exploited v De Balie, Dekmantel crew zase úřadovala v MC Theater včetně Moodymanna a Vakuly, zástupci labelu Kompakt v Scheepsbouwloods, Boddhi Satva v Supperclubu, velký talent Young Marco, Motor City Drum Ensemble a DJ Sprinkles opět v Trouw a tak dále a tak podobně. Člověk aby se rozkrájel! Nakonec jsme se rozhodli pro návštěvu nejvíce vzdáleného místa od našeho dočasného příbytku. Pokud bych vám to měl opět k něčemu připodobnit, představte si, že byste zhruba od Bukanýru vyrazili taxíkem na výstaviště v Letňanech, kde naleznete patrovou halu WesterUnie s celkovou kapacitou cca 5.000 lidí.



Čtyři místnosti a jména jako Maya Jane Coles, Magda, techno alter ego Maceo Plexe – Maetrik, Egbert live, Pig & Dan, Sébastien Léger a spousta dalších pod hlavičkou Loveland. Nebylo co řešit – člověk dostane všechno hezky pohromadě a ještě se pozdraví se Spirit Catcher. Mohlo to přesně tak být, ale nakonec se událo všechno úplně jinak... Od taxíku jsme nijak neznačenou cestou šlapali jen díky své intuici další kilometr a půl obklopeni tmou a pár stejně bloudícími lidmi k obrovské hale. Nejprve absolvovat důkladnou prohlídku u vchodu, poté se prodrat mumrajem různě pobíhajících mladých lidí, vystát frontu na klíček od skřínky, pak ji v tom množství objevit, pak najít podle plánku kýženou místnost, kde by mělo belgické duo hrát, protože dle line-upu by svůj hodinový živák mělo už za dvacet minut končit. Byli tu a před nimi, světe div se, pusto prázdno. Jenom 40 lidí se rozprostřelo v prostoru tohoto malého baru a do tance se jim zatím nechtělo.



Naštěstí jsme nepřišli o nic zásadního – Jean Vanesse se mi po odehrání jejich live vystoupení svěřil, že momentálně pracují na své třetí desce, která bude "totally different" a svět objíždí s tím, co představili i u nás na párty Believe v klubu Kostel před třemi roky, přičemž se klávesák Thomas ani neobtěžoval pro takovou hrstku zájemců experimentovat s kouzelnou krabičkou Talk Box, jež mu moduluje hlas do robotí mluvy. Bylo to fajn shledání po třech letech a k mé velké radosti jsem nyní mohl vyslechnout i jejich krajana a kamaráda, s nímž také spolupracují... Compuphonic, ačkoliv vydává sofistikovaný materiál v podobném duchu jako Spirit Catcher, se však zhruba po deseti minutách po ohlášení do mikrofonu začal podbízet až příliš laciným prvoplánovým materiálem, snad aby se zavděčil teď už většímu počtu návštěvníků. Ti tento set přijali a ihned se pustili do tance.



Ke všemu se zde platilo žetony, což znamenalo vystoupat do prvního patra po slizké kovové konstrukci mezi stále velmi rychle pobíhajícími "dětmi". Ano, byla zde téměř 100% vlhkost a na záchod v té naší místnosti, který čítal dvě kabinky a jeden pisoár, se stála desetiminutová fronta a žeton vám zde přelomili napůl (proč proboha neudělají žetony dvou barev?). Přesto jsme se ještě rozhodli navštívit ten největší sál, kde se měla představit Maya Jane Coles. V nahuštěném prostoru by však neproklouzla už ani ta myš a také zde se díky množství mlhy dalo dýchat jen s obtížemi, a tak se náš očekávaný večer se spoustou zajímavých DJs rázem změnil ve večer nečekaný se spoustou zklamání. Paradoxně jsme tomu však byli rádi – nerad píšu jen černobíle, mám rád barvy, a tady ta rudá, jíž my býci tolik milujeme, tak nějak převažovala... :) Rychle pryč!



Přestože se na nás únava ze tří prohýřených nocí již notně podepisovala, takovéto rozloučení s ADE si nikdo z nás nepřál. Po tomto nezdaru to chtělo ještě nějakou sladkou tečku za celou akcí... Naší poslední zastávkou se tak stal klub v centru s názvem Paradiso. Podle všeho divadlo se spoustou zákoutí a menších místností. V té hlavní teď řádil DJ Shadow a stejně jako se do rytmu na stupínku klátil on, stejně tak mu odpovídal dav kynoucími pravicemi ve vzduchu... Pár minut jsme strávili i o kousek vedle, kde příjemně pomalý a přitom tolik působivý set servírovali zástupci místní značky ESHU. O jednoduché a přitom na oči příjemné projekci, světlech a kvalitním zvuku již není třeba se více rozepisovat. To už je prostě v zahraničí standard. Jak smutné...



Neděle 20. září 2013

Program ADE pokračoval až do pondělního rána, nám však letadlo startovalo už v 19:05 a tak jsme si konečně přes den řádně prohlédli samotné centrum, přičemž i tady jsme často narazili na nejrůznější místa s vlaječkami či samolepkami ADE, kde to žilo i přes den a různé labely otvíraly své výkladní skříně a prostřednictvím DJs představovaly své nové zboží... Pokud jste spíše na čísla, než na písmenka, teď pár informací pro vás: ADE navštívilo 300.000 návštěvníků 75 národností. K dispozici zde bylo 115 hracích míst a na nich se představilo celkem 2.156 umělců. A já pro vás sepsal těchto 16.857 znaků. Proč? Třeba proto, abyste si příští rok udělali čas. Přestože se toho u nás v poslední době děje teď tolik, že pomalu nestíháte všechna ta zajímavá jména slyšet, tady vás to během pěti dnů nakopne na celý dlouhý rok, během něhož vás velmi často budou naši promotéři se svými zvláštními vizemi zásobovat těmi, o něž už vlastně vůbec nestojíte... Samozřejmě čest výjimkám!



A jedno ponaučení do budoucna? Vykašlete se pro příště na placení pětidenních vstupenek. Věřte mi, že víc než tři kluby za noc prostě nezvládnete. Takto vás tento neskutečný výlet vyjde o poznání levněji... Osobní vzkaz letí za Láďou, Lenísekem a Jagem - díky přátelé za úžasných 5 dnů v neznámém městě, bezchybný servis, spoustu legrace, luxusní večeři a podporu z vaší strany i notnou dávku tolerance při výběru mých hrdinů toho kterého dne. Za rok se přizpůsobím já vám – to slibuji na svou čest!

myclick

foto: Henri Blommers, Koen Peters, Willeke Machiels a Vladimír Sainer

více info o ADE: http://www.amsterdam-dance-event.nl