REPORT
Report z Education 06 s The Field od Abayo
Education Parties patří mezi akce, které se poměrně nepravidelně konají zejména v Praze. Jejich jediným pojítkem je snad jen fakt, že pořadatelé na každou z těchto "vzdělávacích" akcí vozí umělce, kteří u nás ještě doposud nevystoupili. Na svém kontě tak mají třeba vůbec první vystoupení Mount Kimbie, Bibia, Kueda, Jamieho Woona, XXXY a Space Dimension Controllera. Šestý díl byl ve znamení švédského techna, jelikož jsme v pátek 8. listopadu přivítali, jak jinak než premiérově, právě švédského producenta, který si říká The Field.
V pořadí šestá hudebně-vzdělávací Education tentokrát po těch několika pražských předchozích dílech změnila místo působení. Nepočítáme-li její loňský červnový díl, který se přesunul do (ne)dalekých Karlových Varů, tak byla doposud vždy spjata se smíchovskou MeetFactory. Tu tentokrát páni promotéři vyměnili za o poznání známější Radost FX, která leží v samotném centru. Start celé akce byl ohlášený na desátou večerní, ale téměř jako obvykle jsem přispěchala s jistým zpožděním.
Za pultem jsem zastihla ještě vysoce nepřehlédnutelného V!, který právě zakončoval svůj set. Z reproduktorů se linul pozvolný vybasovaný rytmus, na který pozvolna navázal Layup. Mezitím jsem se stačila porozhlédnout i po Radosti, jež skýtá poměrně rozlehlý prostor, který je však rozčleněn do několika menších "místností". Na stropě nechyběly, ostatně jako na žádné nefalšované diskotéce, ony proslulé zrcadlové koule, a sedačky byly oblečeny do zebřích potahů. Prostor pódia skýtala samostatná místnost, která se mezitím od poklidnější bass music se skrytým rytmem za režie Layupa přesunula k tanečnějším frekvencím. Ostatně set Layupa si můžete poslechnout zde.
O jedné ranní už ale nastal čas pro headlinera, tedy Axela Willnera alias The Field. Prostor pod pódiem se najednou začal hbitě zaplňovat. První tóny, které se o nás z reproduktorů opřely, totiž zněly dost jasně na to, aby každý rozpoznal, že už na pódiu stojí ten, kvůli kterému jsme se v Radosti sešli. Z reproduktorů k nám doléhaly bublavé zvuky, které pravidelně doplňoval zastřený a modulovaný ženský vokál, jež mnohokrát opakoval slovíčko "no". Tak přesně tahle skladba pojmenovaná nepřekvapivě "No. No..." z jeho posledního, ještě pořád čerstvého alba "Cupid´s Head", odstartovala Axelovo pražské
vystoupení. Sama tuhle věc považuji snad za tu nejlepší z této desky, takže lepší start už Axel ani zvolit nemohl.
Pozvolné tempo doplnila třeba i nějaká ta bílá kouřová vlna, která se na nás valila směrem od pódia, ale vizuální doprovod bychom za Axelem hledali marně... Nicméně i tak to byl opravdu krásný start a má očekávání se o to ještě navýšila. The Field pokračoval i nadále s novým materiálem, následně třeba v podobě "They Won´t See Me", která už má v sobě zakořeněný mnohem znatelnější taneční rytmus, takže se člověku dokonce zachtělo rozhýbat po celém tom pracovním týdnu ztuhlé tělo. Tomu mému se to však prozatím příliš nedařilo, ale alespoň kolem něj tančila ta barevná světla, která (jak jsem seznala později) byla ve skutečnosti nepříjemná. Možná bych raději uvítala úplnou tmu, anebo sem tam nějaký ten problesk stroboskopů...
Nicméně alespoň první řady se zvesela míhaly v rytmu, který The Field udával. Sáhl i do své hudební historie a dopřál nám i některé tracky ze svého debutového alba. Jmenovitě potom třeba "Paw In My Face" a "Good Things End". Tyhle dvě zněly stejně tak dobře jako na albu, ale v live provedení byly ostatně všechny skladby ještě doplněné o extra dlouhá "intra" a "outra". A už záleželo na vašem rozpoložení, jestli si vás jednotlivé zvuky omotaly kolem prstu, nebo ne... V závěru Fieldova setu jsem se dočkala dokonce i husí kůže, a to zejména díky "Over The Ice", jejíž chytlavý rytmus už musel uvést do pohybu snad úplně každého.
Každopádně tahle skladba už byla tou opravdovou tečkou za jeho vystoupením, který se ihned po potlesku chopil své červené dvojky a odebral ze scény. Hudební produkce se záhy ujala sličná Eva Porating, která pokračovala v temném a tanečním duchu, třeba kouskem od talentovaného Dauwda. Na závěr bych snad jen mohla říci, že šestá Education byla tak nějak jiná, než ty předešlé. Těžko soudit, jestli jí změna prostoru prospěla, spíš se tam člověk občas možná trochu "necítil jako doma", ale svou roli v tomhle faktu hrálo to, že pospolu to nějak nefungovalo. Konkrétně tím myslím osazenstvo, které by se dalo přirovnat k dílkům puzzle, kdy snad ani dva dílky k sobě nepasovaly tak, aby atmosféra působila alespoň trochu kontinuálně. Ovšem to už je věc, na kterou jsou pořadatelé krátcí, a tak pro mě zatím tou nejlepší "výchovnou párty" zůstává ta karlovarská s pány XXXY a SDC. Nicméně už teď jsem zvědavá, koho na dalším dílu Education premiérově uvítají. :)