Hypnotix na Chiemsee Reggae Summer

To, proč na všechna svá vystoupení pražská kapela Hypnotix cestuje autobusem, jsem pochopil už při našem pátečním srazu v Nuslích. Zatímco někomu stačí popadnout kytaru, bicí automat, saxofon, klávesy a neopomenout doma tolik důležité hlasivky, Hypnotix před svou garáž a zkušebnu v jednom, počali vrstvit nepřeberné množství větších či menších kufříků, různých zabalených předmětů, svazky propagačních plakátů k poslednímu albu Bagua a samozřejmě značnou část zabrala i osobní zavazadla. Po pátečním vystoupení v rámci hodně povedeného open-airu Hodokvas v Pezinoku (snad jen ty Zion Train bych opravdu zařadil až po Hypnotix a ne opačně) jsme se vydali krátce po desáté ráno z hotelu Istota na dlouhé cestování...

Naše jedenáctičlenná posádka, pod vedením zkušeného a sympatického berouňáka Tomáše za volantem, tak do oblasti Chiemsee (kousek od Mnichova) dorazila někdy po devatenácté hodině. Ne vždy však všechno vychází podle plánu a při zoufalém vyhlížení místa zaslíbeného a projíždění "seriozními" městečky s hladce střiženými trávníky, jsme pochopili, že někde vznikla chyba. Nepropadáme panice, Tomáš autobus obrací, vede ho klikatými a uzoučkými cestami, vracíme se na kruhový objezd a po pár kilometrech navíc zíráme s otevřenou pusou, co se nám to na poli urodilo. Areál zhruba ve velikosti festivalu Creamfields se stal svátkem pro všechny milovníky reggae a ti podle všeho se svou návštěvou příliš neváhali. Hemžilo se to tu jako v obrovském mraveništi, převládala tradičně červená, zelená a žlutá barva, stanové městečko bylo nahuštěné k prasknutí a tak nás ani nepřekvapil fakt, že těch, kteří si tenhle víkend udělali na reggae čas, je okolo třiceti tisícovek. Na hlavní scéně v době našeho příjezdu dokončovali svůj koncert Black Uhuru a podle ovací a skandování jsem už tady poznal, jak se jindy tolik disciplinovaní Němci opravdu dokáží bavit na maximum.

Vystoupení Hypnotix bylo plánováno v obrovském stanu s kapacitou třech tisícovek lidí na druhé straně areálu, tedy v tom samém prostoru, který uzavírali den předtím pánové LTJ Bukem a Nookie. Čas nástupu na pódium? 22:30, s půlhodinkou předtím na zapojení a vyzkoušení přivezené aparatury. Poměrně honička, když uvážíte, že všude se valily davy lidí a my potřebovali dostat Karosu až k blízkosti zadního pódia. Šikulové s vysílačkami běhali jak o závod, svou službu svorně plnily skútry i malé minibusy k přemísťování pořadatelů a tak se nakonec dílo podařilo. Ještě krátká véča a vybalovat! Všímám si podstatného rozdílu v bourání a stavění pódia. Zatímco v našich luzích a hájích poslouží polohlasně puštěný záznam z CD, při němž si valná většina nabuzených návštěvníků dojde zklamaně tak maximálně doplnit a vyprázdnit stav tekutin, tady se vyklidí prostor pro kapelu, do rohu se popojede s konstrukcí na kolečkách, na níž jsou dva gramofony, CD přehrávače a mixážní pult a nálada před dalšími účinkujícími se cíleně začíná žhavit. Hypnotix staví a zapojují, zatímco dav aplauduje na dvojici diskžokejů Two Delicious. Ti mají publikum pevně v rukou, hrají staré 7", které ti pod nimi důvěrně znají, stáhnutí šavlí znamená, že dav odzpívá pasáže sám, "ooooooh, oooooohoho, ooooooh" nese se stanem, pár scratchů, MC hordu ještě více vygraduje, silný světelný park dělá také divy a přitom vteřinová ručička stále cupitá neúprosně dál a dál. Je půl jedenácté a ještě se ani nepočalo zvučit... Trochu skluz, pořadatelé jsou poněkud nervozní, obecenstvo se netrpělivě dožaduje dalšího programu a Jakub Honzátko za mixážním pultem daleko před pódiem se konečně poprvé ozývá do odposlechů. Jde se na věc!

Milada Ditrichová zvučí postupně každý bubínek, dav aplauduje při každém novém úderu a na každou tribalovou linku, Michal Ditrich má basovou kytaru připravenu k použití téměř ihned, Přemek Urban poškádlí klávesy, ještě kytara Petra Pokornýho a zdá se, že je to vše. Vlastně ještě ne, ještě vokály! Přichází Strictly Orange (překvapivě ve žlutém tričku), následuje pár explozivních hlášek a publikum je jeho - ruce nad hlavou, vzrušený výskot, ale pozor, tohle je jenom zkouška. :) Ještě trochu nesmělý Mohsin Mortaba se rozpovídá svou rodnou bengálštinou, všechno je "ready", kapela odchází za černou plentu, světla pohasínají - chvíle toho pravého napětí je tu! Uběhne minuta, pódium začne plnit hustý mlžný opar a pětice Hypnotix se chopí svých nástrojů, přičemž Mohsin stojí ve svém bílém rubáši u mikrofonu a trpělivě vyčkává, až na něho přijde řada. Stejně jako v případě koncertu v Pezinoku si z nejnovějšího alba Bagua http://www.techno.cz/misc/clanek.php?id=4793 vybrali pro svůj start skladbu Dhu Dhu Moru. I když nejde ještě o úplnou pecku, která by probudila i ty největší spáče, publikum převážně mladých německých dívek bouřlivě aplauduje. Hypnotix jsou ujištěni, že to, co dělají, má smysl a bez rozpaků nosí na stůl další trumfy z této desky. Nejdříve Zhil Mil, Zhil Mil, třetím trackem je jakási acappella rozcvička, kdy Mohsin dává vyniknout svému cizojazyčnému brebentění a je zábavné pozorovat, jak se tahle pětka nechává strhnout reakcemi publika. Radost z výborného zvuku (konkrétně v Zhil Mil, Zhil Mil) sama od sebe zvedá ruce! Milada se ve volných chvílích točí kolem bubínků stále dokola, aby ještě čas od času hbitě hrábla po příslušných paličkách, trianglu, rumba koulích i velkém kravském zvonci. Přemek za klávesnicemi svých syntezátorů se z poměrně tichého člověka mění přímo v bouřliváka a své party si užívá naplno, stejně jako třeba Alan Wilder v Depeche Mode. Vypadá to dobře, ale po Pezinoku vím, že to nejlepší teprve přijde. Také Strictlyho trénink otoček a dupání na místě v zákulisí napovídá, že jeho čas právě přichází. Pozvolna se přikrade k mikrofonu, zpočátku jen jakoby si ještě jednou kontroloval, jak dobře se slyší a pak se to strhne!

Strictly Orange pusu nezavře a dál a dál chrlí na diváky svou kulometnou palbu. Po spíše povídací In The Mirror se s Mohsinem podělí o prostor v O Amar Daradi a choreografie najednou začne nabírat rychlý spád. Michal s basovkou a Mohsin nenápadně vyklízejí pole, aby měl tenhle zuřivý MC co nejvíce prostoru pro svá "taneční čísla". Troufnu si odhadnout, že není rychlejšího rapera, který by s výskoky, otočkami a vyčerpávajícím během na místě mohl panu Oranžovému konkurovat. Rychlonožka řádí jako čert a publikum to dokáže náležitě ocenit! Když porovnám masivní mediální podporu u nás s tím, že jen opravdu malé procento lidí ve stanu může Hypnotix i za ta léta jejich koncertování v zahraničí znát, tady ta reakce působí opravdu upřímně a z toho vzájemného kontaktu vám snadno běhá mráz po celém těle. Hudba zkrátka lidi spojuje, tak už to naštěstí na tom světě chodí... Taková Julecha Kotha Kaina mi najednou připomíná výborný koncert Tangerine Dream, který jsem si před lety užil na Brumlovce a člověk je opravdu hrdý na to, že jeho krajané do Chiemsee přijeli ukázat, jak vypadá hudba s nálepkou Made In Czech. Jako v případě alba poslouží závěrečná Jungle Bells (pro mě jeden ze dvou nejlepších kandidátů Baguy) pro to, aby se Hypnotix rozloučili se svými fanoušky a náhodnými diváky. Čistý zvuk, postavený na zvonivých tónech, se nese prostorem, všichni jsou naladěni na stejnou vlnu a rytmicky se kolébají ze strany na stranu. Ještě Strictlyho ukázková a spontánní rozlučka a jede se domů. :) Tedy... Neopomenout na "povinný" přídavek! Strictly se anglicky ujistí, zda o něj publikum vůbec stojí a Hypnotix přidávají Wah Kasu, kterou najdete na předchozí desce Kumah - Spirit Of The World. Závěrečný a dlouhý aplaus dává na vědomí, že se koncert povedl na jedničku, poslední mávání, zákulisní otírání potu a sdělování si dojmů - všem buší srdce vzrušením z další podařené akce, kdy ze sebe každý vydal úplně všechnu energii. Jedinou vadou na kráse je, že německá strana nezajistila takové podmínky, jež by umožnily vychutnat si ke koncertu onu výtečnou projekci, kterou má v projektu na starosti "Ozzy". Všechno tak zachraňoval se světelnými efekty Filip a německé publikum se jí snad dočká v budoucnu... Vzhledem k tomu, že prozatím čeká na Hypnotix do konce roku dalších 54 zastávek, v nichž se objevuje velmi často právě Německo, ale i Rakousko, Švýcarsko a další státy, kompletní podobu vystoupení jistě bude mít ještě spousta lidí možnost shlédnout. Kapela vyklízí prostor pro Mad Professora, který si dává jako správná hvězda vyloženě načas a v areálu prozatím není. :) V pět ráno notně unaveni startujeme směr Praha!

Učinil jsem hned dva zajímavé objevy. Pokud nějaká krize taneční scény opravdu vzniká, pak právě Slovensku a Německu se tedy vyhýbá přímo mílovými kroky. Neznám samozřejmě výši rozpočtu, ale v prvním případě 20.000 a ve druhém ještě o 10.000 lidí více na reggae festivalu! jsou opravdu čísly úctyhodnými. Přitom stačí, aby mezi sebou promotéři více komunikovali a nepředháněli se v nabídkách, které daleko převyšují poptávku... A ten druhý? V Německu s prachem opravdu dokáží bojovat! V čem tkví ten zázračný recept? Do každého stanu nacpete šestiúhelníkové rohože, které popropojujete do sebe (tak jako dlaždiči své ornamenty) a celý spodek stanu takto vystelete. Prach zůstane pod umělým povrchem a vy tančíte, co vám jen síly stačí. Ponaučíme se do budoucna, nebo tahle "operace" jen ještě více prohloubí další prodělky přefestivalovaného léta? Každopádně se moc těším na to příští a v tuhle chvíli děkuji kapele Hypnotix za příjemné putování prostorem i časem!