Groove 3

Konec léta?! Proboha, takhle v podobě dvou slov to zase tak strašně nevypadá, ale bohužel realita s nimi plně koresponduje. Konec festivalů?! - pro tento rok určitě, ale i to je pouze přirozený vývoj směřující sice k chladnějšímu podzimu, ale zase na druhou stranu máme o důvod víc zahřát svá těla a samozřejmě i duše v pohodlí klimatizovaných klubů. Ti znás, kteří se pohybujeme v oblasti jižních Čech máme sice možnosti trochu omezené, tedy co se týče klubové kultury, ale přeci se světlejší momenty najdou. Jedním z nich byla právě uplynulá sobota, která nám přinesla třetí díl klubové akce Groove, která již nějaký čas vnáší světlo do stále potemnělého monoidního světa pod vládou písmen T, E, CH, N a O.

Groove je o pohodě, Groove je o písníčkách, Groove je o hudbě a o citech v ní - pro vás...

Samotný začátek se odehrál bez mé přítomnosti. Útroby klubu nás s přáteli pohlcují něco před desátou hodinou. Nezbytné odbavení u vchodu na hlavní stage absolvujeme bez problémů, potom následuje pohled na poloprázdný interiér. Ani samotná hudba nenaznačuje velké oživení, spíše odráží počáteční a pozvolný rozjezd. Hlubší myšlenky nenacházím a vlastně z celého počátečního vystoupení mi v hlavě uvízly snad jen dredy na hlavě muže za gramofony. Zatím i aparatura (EAW) zůastává poněkud chladná. Nezbývá nic jiného než pozvolna vyčkávat na další vývoj.

Krátký pohled na druhou stage, která své pevné místo našla o něco níže. Po absolvování poněkud prudkého "sjezdu" nabírám levou zatáčku a ocitám se přímo na Happy DJs stagei (pro objasnění připomínám, že klub se skutečně nachází v bývalých garážích). Zde si právě pohrává s gramofony BitBob - lehce freestylové, lehce nestálé a proměnlivé. Určitě nenudil. Zatím tedy ještě nebylo koho nenudit, ale přesto se zde pomalu začínalo plnit hudbychtivými příznivci "rozverného beatu".

Na něj volně navázal i Deny, který je již na Jihu známý jako legenda house music. Nějaká ta léta už kroutí čudlíky na mixáku a rovná desky do velice líbivých a zábavných setů. On je vždy výbornou stravou pro má zmlsaná ouška. Důkazem toho bylo i stále roustoucí počet tančících v jeho moci. Já už ale opět spěchám nahoru.

Atmosférický tlak pozvolna stoupá, víčka na mých očích přestávají být tak těžké (po náročném dnu) a dobrá nálada začíná pumpovat stále více a více pozitivních zážitků. Z přibývajícími návštěvníky vzduch houstne a vlhne. Není divu, na jednom z technicsů na hlavním podiu leží první deska dvojice Cobbler, Efendy. Přesněji řečeno startovací Efendyho placka a spolu s ní jeho charakteristický sound zatím pouze lehce okořeněný tvrdými sem tam i mokrými prvky, ehm. Deska za deskou s sebou přináší stále více důvodů začít tančit. Konečně si toho začínali všímat i clubbers postávající do té doby u baru pouze za účelem dostat se do patřičného "stavu", že :o). Nejvíce se tančilo "kupodivu" na Cobblerovu závěrečnou hitovku Born Slippy, jo jo děti, diskotéka...(ale výborná). Veselý a hravý set, usměvavé tváře obou protagonistů a Efendyho oblíbený houpavý taneček za pultem hovořili za své.

Ctyři hlavy na stagei předznamenávají budoucí změnu taktovky. Té se na dalších několik desítek minut chopili pořadatel celé Groove Dave Walla a DJ Dante. Spolu dokázali přitvrdit a přivést vlažné hlavy u baru postávajích převážně Jihočechů do menšího varu - nebo, že by to ta vodka? Několik převážně melodických spíše technotracků pomohlo znouvu několika "odvážlivcům" k dalšímu křepčení na parketu. Mojí parketou a velkou favoritkou, k této činnosti už několik měsíců patří Thomas and Filterheadz - Sunshine. Ještě že nechyběla ani teď - let's dance.

Běžím se podívat na chvíli na spodní podium a nevěřím svým očím. Ještě abych věřil, když vůbec nic nevidím - tedy nevidím díky narvané místnosti, kde jen stěží mohu přes les rukou nad hlavami řádně rozparáděného davu vidět něco vpředu. Proderu se tedy až k samému epicentru, kde s úsměvem na tváři a s diktárorským klidem roztáčí gramofony sympatický mládenec Jay Brown z Francie. Radostně zjištuji, že se točí všechny tři připravené technicsy a smršt rovných beatů letí přímo do těl všech přítomných. Parádička, říkám si. Tenhle člověk měl hrát nahoře, kde v tu dobu hrál spíše sám pro sebe "hvězda večera" Shane London. Skoda, ale nahoře prakticky prázdno.

Podobně dopadl i Dan Cooley. Na jeho techhouseový set neměl kdo tančit. Snad jen štěstí, že bary jsou situovány právě zde - ono by se také mohlo stát, že by ho ani neměl kdo poslouchat. To ale k smíchu moc není. Nic naplat i to se někdy stává. Odbíhám se tedy raději trochu schladit ven, kde kapky deště jakoby předznamenávají, že by se ještě něco mělo dít. A dělo se...

RAI - nenápadně vyhlížející postava, ale o to nápadnější projev - samozřejmě ten hudební. Slova se jen těžko hledají k popsání něčeho, co vám nejdříve pevně semkne nohy se zemí a vy bez hnutí jenom necháváte volný průběh zvukovým vibracím pulsující vaším tělem. Počáteční šok (pouze a jenom v pozitivním slova smyslu) se však najednou začíná ztrácet a vy zjištujete, že vaše ruce se začínají vznášet a plout na vlnkách líbezných melodií, které k vám plují a jakoby protékají vaším tělem a pokračují dále v pouti za čistou krásou. Z opojení vás probouzí pouze pocit, který konečně odstraní pomyslná pouta z vašich nohou, které nevydrží na jednom místě a okamžitě začínají sledovat rytmický tlukot všude kolem vás naladěný přesně podle vašich představ. Zjištění, že pohyby rukou a nohou až neskutečně harmonicky souvisí vás přivádí do tajemné ale přesto tak krásné extáze, která vás ne a ne opustit a v tuhle chvíli si uvědomujete, že i na několik minut dokážete být plni štěstí a lásky, odproštěni od všech skličujících vlivů kolem vás. Překážky padají a vy jste absolutně volní... (feel the music, don't need drugs)

Raiův nádherný set mě naprosto dostal, pokusil jsem se vám ho nějak přiblížit slovy, ale přesto si myslím, že je to prostřednictvím pouhého lidského vnímání nemožné. Tanec vnímám jako vztah hudby, těla a mysli každého z nás. Snad proto ten subjektivní přístup předcházejícím odstavci, ale nemohl jsem jinak, děkuji.

Bohužel Raiův set byl tím posledním, co jsem tuto noc z Táborských Garaží odnesl.

Tato party byla ve jedné věci docela unikátní. Ještě nikdy jsem nezažil aby se prakticky během celého večera lidé mačkali na přeplněné druhé stagei a ta hlavní zela prázdnoutou. Takhle nějak to ale v sobotu v Táboře skutečně vypadalo. Vysvětlení podle mě vězí v poněkud slabém zvuku a snad i tanečnější hudbě na druhé stagei. Zatímco druhá scéna duněním přímo překypovala a na tak malý prostor jsem vnímal spíše jisté přesycení zvukovodů, 1st floor mi připadal jako sice větší zato chudokrevnější sestřička - i když těžko soudit zvuk v prázdném prostoru... bohužel. Z této scény se stala spíše taková průchodová ulička na tu druhou.

Party Groove ve mě jednoznačně zanechala převážně pozitivní dojmy, které nějaké "maličkosti" nemohou ovlivnit. V žádném případě podle drobností party nesoudím. Záleží přeci na celkové atmosféře a úplně nejvíce na pocitech všech zůčastněných. S žádnou nespokojenou osobou jsem se nesetkal i já jsem naplnil své očekávání a k domovu jsem se ubíral s naprostou spokojeností a pohodou. Klubové party u nás mají jistě velkou budoucnost, tomu věřím a doufám, že vaše přízeň je neopustí, ba naopak bude se pěkně rozrůstat, abyste i vy přispěli svou troškou do mlýna a napomohli utvářet barevnou atmosféru tam, kde je to potřeba. Je to jenom na vás (na nás). Scénu tvoří všichni kdo se jí jakkoliv účastní. A bez podpory usměvavých tváří na parketu to opravdu nepůjde - fandíme vám, budte krásní...