Rachid Taha v Akropoli

"Děkujeme, že zde netagujete" a "Dnes vyprodáno" - to byla první věc, které jsem si kromě zástupu lidí před palácem Akropolis všiml. Nemůžu si zrovna vzpomenout, kdy jsem byl naposledy ve vyprodané Akropoli, ale třístránkový guestlist a sál připomínající mraveniště ceduli venku vcelku nasvědčoval.

Sedmičlenný projekt nastoupil přibližně v osm a hned to naplno rozjel. Baskytara, mandolína (nebo jak se to jmenuje - taková ta strunná orientální věc, která dělá z world music právě world music), akustická kytara, perkuse, klávesy, bubeník a sám Rachid Taha. Nutno říct, že oněch šest členů, které si k sobě Rachid pro svá vystoupení vybral, jsou pravděpodobně naprostou elitou ve svém oboru, které si frontman, jak zmíním za chvíli, nevybral asi náhodou - neskutečná flexibilita a schopnost pružně a plynule reagovat na jakoukoli změnu a odchylky scénáře tracku mě hodně příjemně překvapila - punkový začátek pecky "Ya Rayah" (tu mimochodem zkomponoval spolu s dalším velikánem pop-ethno-world-music Khaledem (nechce ho někdo přivézt?)), který nenuceným způsobem přešel do svého známého tempa, byl ukázkou za všechny. Následovaly další písně z "Made in Medina", například "Barra Barra" a další hudební střety východu a západu, jakými Rachid proslul. Propracovaná a energická rytmika, rázné, ale neagresivní kytary sehrané s orientálními motivy, neúnavný bubeník a hráč na perkuse, podtržení téměř dokonalým, vyladěným zvukem, mi v hlavě pomalu skládali slova "tohle snad bude koncert roku". A on by i byl kdyby...

"You rule people!"
"Ty taky Rachide, ale příště pij radši vodu."

Světe div se, Rachid Taha se opil (podle lehce bulvárních informací už v pondělí). A asi to nebylo poprvé podle shovívavě úsměvných reakcí spoluhráčů. Prvních 15 minut by si toho člověk možná ani nevšiml, nebýt zpěvníku, který měl na stojanu po levé ruce (je normální, že si zpěvák nepamatuje texty, které sám napsal?), ale jakmile se začal potácet, motat a objímat spoluhráče stylem, že málem upadli na zem, začínal tomu věnovat pozornost asi každý. V momentě kdy mu (tipuju alkohol, ale krev jsem mu na testy nebral) to "najelo" naplno, přestával zpívat texty, zvesela si chodil vykládat směrem k backstagi, jak to asi přehnal, nedokončoval rozmáchlá gesta, zapomínal si při zpívaní dávat k ústům mikrofon atd. Po hodině koncertu se z tahouna vystoupení stala bez přehánění jenom figurka do počtu, která v tomhle stavu možná nebyla ani na okrasu. Koncert sice trval téměř dvě hodiny, ale když do toho započítám desetiminutovou, rozpačitou snahu říct publiku něco česky a monology ve francouzštině s "excuse moi" za každou větou, poklona za celé vystoupení patří spíš projektu jako takovému, než "frontmanovi". Zábava? Svým způsobem rozhodně; koneckonců kdyby se plný sál nebavil, nevydupal by si tak mohutně přídavek. Respekt k jeho práci? Rozhodně taky, ale jestli se takhle chová na každém ze svých koncertů, brzy vlak se jménem Rachid Taha dojede na konečnou.
  
Kolem desáté, kdy koncert skončil a návštěvníci začali odcházet, jsem na schodech potkal člena pořadatelského týmu a dva lidi ze záchranky, která právě dorazila pro jednu z návštěvnic (epileptický záchvat - pravděpodobně stroboskopy a po dvou hodinách téměř nedýchatelný vzduch). Zaslechl jsem jenom slova "...no dneska tu hraje takovej alžírskej Karel Gott". Jenomže "Karel drogy nebere" - tohle mohl být koncert roku...

foto: Mellow