Report z The Laptop Sessions

Mute Me se zapsala výrazně zpromotováním vystoupení Jana Jelinka do análů minimalisticky založených posluchačů. Tentokráte se v dvouhodinovém bloku představili Pita z Vídně, Michal Mariánek z Prahy a Američané War Slut a 33. O působivou projekci se postaral především Tomáš Hrůza a další. Od 22.hodiny se představil v druhém promítání v ČR dokument o Robertu Moogovi, pionýrovi elektronické hudby a tvůrci prvního hudebně použitelného syntezátoru.

Všichni se představili v půlhodinových vystoupeních. Začínal pražský sympatický mladík Michal Mariánek, který ze svého laptopu nabídl velmi zajímavou a pestrou směsici zvuků, barev, nálad a rytmik. V případě rytmických pasážích se tempo pohybovalo vždy kolem hranice 70-80 bpm. Na jeho vystoupení reagovala necelá 50 posluchačů velmi kladně a reagovala velmi správně. Věřím, že Michal je špičkou českého ledovce této komerčně velmi okrajové hudební škatulky.

Po nenadálém konci a zaslouženého aplausu se po kratičké přestávce představila newyorkská dvojice, která se schovává pod děsivé jméno "War Slut". I při jejich vystoupení jsem si vzpomněl na děčínské VO.I.D. (Vojtíškovo industriální divadlo), které mi připomínalo svým děsivým zvukem přinejmenším brutálně a až s hrůzou dobře organizovaný nástup Hitler Jungen. War Slut (což netřeba ani překládat) předvedli skutečnou válku. Válka těch nejagresivnějších zvuků, které jsem za poslední roky slyšel. Přestože jsem měl ucpávky v uších, nedokázal jsem se ubránit takovému množství "hnusné" energie. Diagnóza sluchu mého pravého ucha je Tinitus (neustálé pískání o vysoké frekvenci). Měl jsem pocit, že War Slut trpí tím samým a mají potřebu (a věru, dokázali to) se o tento neustálý zvukový vjem podělit i s ostatními. Pokud to takhle vypadá ve válce, jsem rád, že jsem žádnou nezažil a doufám, že ani nikdy nezažiji.

Třetím, kdo se představil byl Hans Fjellestad aka 33. Kaliforňan z vizáží Aphexe Twina (že by vzor?) od samého začátku předváděl skutečnou improvizaci na pekelném tvůrci a deformátoru zvuku od Mooga. Mně se tato vystoupení líbí už jen z toho důvodu, že doslova vidíte to, co slyšíte. Jeho vystoupení a hudbu, kterou nám nabídl nedokáži dost zřetelně popsat a tak spíše přiblížím jednotlivé pasáže jeho krátkého (bohužel) vystoupení k u nás známějším autorům a dílům. Díky nezaměnitelnému zvuku Moogu jsem si připomínal Future Sound of London – Dead Cities nebo například starší tvorbu Aphexe Twina (např. Analogue Bubblebath). Jednotlivé úseky byly navázány podmanivými monology jemného ženského hlasu. Byl jsem jeho vystoupením natolik zaujat, že jsem odešel domů s jeho aktuálním CD (je 00:31 a ve sluchátkách s ním se tak i lépe píše za čerstva). :o)

Posledním, kdo se představil, byl Vídeňák Pita, kterého bych přirovnal nejblíže ke krajanovy Feneszovi, který v NoD již vystoupil. Pita je skutečný zvukový minimalista. Téměř v tranzu ponořený očima do svého laptopu moduloval zvuky rozličných hloubek a frekvencí. Chvílemi jsem periferně sledoval nehybné svítící červené diody na equalizéru. Když už málo zvuků, tak aspoň na "plný koule", ne?

Jako povinné vzdělání jsem přivítal dokumentární snímek o Robertu Moogovi. Více jak hodinový velmi zajímavý dokument o skromném vědátorovi, který změnil hudební svět je naplněný velkým množství záznamů z vystoupení renomovaných i dnes již kultovních umělců, rozhovory či jednoduše profil samotného Mooga. Viděl jsem tak záběry z přelomu 60. a 70. let a udivené tváře amerických lidí v sálech. Snímek, který měl svou premiéru na právě probíhajícím Karlovarském filmovém festivalu a který doufám bude v budoucnu možnost ještě shlédnout vícekrát začala věta Roberta Mooga: "Jednou se mě zeptali, zda-li cítím vinu za to co jsem vytvořil". :o)