Report z Moonface

Poloprázdná Roxy má zhruba tyto výhody: žádné čekání na baru, žádné fronty na toaletách, teplota v normálu. Na parketu se člověk může volně pohybovat aniž by musel do někoho strkat (pokud nechce) a v klidu tancovat (pokud chce). A když se k tomu ještě přidá zajímavá hudba, není vůbec co řešit. Jak říkám, pokud se přidá zajímavá hudba...

Doufám, že nebudu zatracen, když se rozsáhleji nerozepíšu o djs, kteří sekundovali hlavní postavě večera, britskému Philu Thompsonovi, a když nevyslovím žádná nadšená slova na jejich adresu. Ne proto, že by snad Wega a Bo.Dan nedokázali udržet lidi na parketu, ale prostě proto, že jejich sety naplněné tech-house-tribal-breakbeatovými rytmy se mi zdá-li býti lehce monotóními, bez znatelného vývoje. Tím samozřejmě nehodlám jejich vystoupení sestřelit, ale velká zábava to rozhodně nebyla a psát se o něm taky moc nedá.

Zato o Philu Thompsonovi se již rozepsat lze. Ale pokud opět hledáte slova chvály, raději následující dva odstavce přeskočte.

Přiznám se, že jsem od Phila Thompsona čekal muziku ve stylu kompilace Layered Sound, kterou namixoval společně s Johnem Digweedem. A z toho důvodu jsem byl asi předurčen si jeho sobotní vystoupení neužít. Nechci říct, že by mě snad úplně zklamal, nebo že by jeho set nebyl precizní po technické stránce. Dokonce lze říct, že hrál i muziku plnou progresivních beatů, jak bylo napsáno v pozvánce na party. Jediný problém ovšem nastává se slovem "progresivní". Trochu mě mrzí, že tohle slovo se stále častěji stává synonymem pro "hodně tvrdě, bez melodie, kombinovat do zblbnutí několik deep zvuků". Ano, čekal jsem trochu víc trancových prvků, melodičtější basovou linku nebo tak něco.

Určitě bych ale lhal, kdybych řekl, že mě během svého vystoupení občas nedokázal přinutit k tanci nebo alespoň k tomu, co se při třasu mého těla dá za tanec označit (s pohybem jsem měl také problémy kvůli podrážkám svých bot přilepených k podlaze polité nejrůznějšími druhy nápojů). Ale při tom všem pohybování a odlepování od země jsem si mnohem častěji musel povzdechnout, že Phil Thompson hraje zbytečně tvrdě. Jindy bych možná napsal, že to lidi na parketu asi bavilo víc než mě, tentokrát to ale napsat nemůžu. Možná jde jenom o můj subjektivní pocit, ale lidi kolem mi chvílemi připadali jako duchem nepřítomni. A drogy v tom, zdá se mi, nebyly. Možná už také o něčem svědčí i ona celkově malá návštěva v Roxy.

V chil-outu pouštěl velmi příjemné desky Tall. V kombinaci s prakticky úplně prázdným prostorem, díky čemuž se dalo kdykoliv najít volné místo a posedět, nelze hodnotit chill-out jinak než pozitivně. Poznámkou o volném místě na sezení nechci Tallovo vystoupení jakkoliv znehodnocovat, to vůbec ne. Jenom se to tak nějak protentokrát všechno sešlo. A i když nebyl Tall na partylistu napsaný sám, kdykoliv jsem v rozpětí mezi jedenáctou a čtvrtou ráno navštívil chil-out, desky pouštěl jenom on. Ale možná ho k ránu někdo vystřídal.

A tak jsem sice neodcházel domů úplně spokojený a obohacený muzikou, zato ale o velmi zajímavou částku bohatší (a nejen o české koruny) odcházel kamarád, se kterým jsem na party byl. Ne, nechodím do klubu s kapsáři. To jenom roztržití návštěvníci klubu by neměli nechávat svoje peníze povalovat po zemi. Co mému kamarádovi řekla jeho manželka, když zjistila, že se domů vrátil s větším obnosem peněz než když do klubu odcházel, se můžeme jenom domýšlet.