Report: Design Lovers Party - Beanfield

Dopředu přiznávám, že jsem ani nezaregistroval, že v té záplavě přepychových jmen, která v červnu na vydařeném festivalu Big Chill vystoupila, jedno podstatné chybělo. Avizovaní a dopředu neskutečně vychvalovaní Beanfield tehdy nakonec nedorazili, ale to jsme si my tři (Myclick, FlyBoyEda a Jarda Zapletal) přečetli až z tiskovek k akci nové, k samotnému závěru festivalu Designblok. A když své síly spojí houf sponzorů a časopis Ultram:x, zřejmě se zázraky dějí - v neděli 10. října jsme se zástupců vysoce respektované značky Compost Records konečně dočkali. Ani jeden z naší trojky v Divadle Archa nikdy nebyl, takže jsme si dali jakýsi warm-up v sympatické letenské hospůdce Výletná a odtud ve čtvrt na osm vyrazili vstříc městu…

Bylo jich pět, od pohledu žádné hospodské typy, ale usměvaví gentlemani (naposledy jsem takovýto pocit měl od zástupců labelu Good Looking) a prostor Archy je ihned objal a padl jim jako ulitý… Pouze nás pánové po třech písničkách slovy svého frontmana požádali, abychom zaplnili volný prostor před pódiem a posunuli se o něco blíže k nim. Jen tak totiž mohlo posléze dojít k tomu dokonalému souznění mezi muzikantem a posluchačem, k němuž světe div se - opravdu došlo! Jak vlastně samotná scéna vypadala? Středu pódia vévodila klasicky bicí souprava, u níž pravidelně chlapík s nápisem Coroner na zádech trpělivě rovnal odskakující mikrofony, které vibracím zkrátka nemohly odolat. :) Klávesovým nástrojům svědčí zřejmě nejlépe pravý kout, levý zase okupoval basák kapely. Pokud jste blíže sledovali historii tohoto spolku z Mnichova, asi už víte, že jedním ze zakládajících členů Beanfield byla v tom roce 1994 právě hlava Compost Records - Michael Reinboth. Právě něho jsme se ovšem v Praze nedočkali. Kapela od té doby prošla řadou personálních změn, takže s jistotou jsme mohli dešifrovat kytaristu a hráče na foukací a další klávesové nástroje Michaela Mettkeho, basáka Jana Krause a nepřehlédnutelnou figurkou byl původem švédský vokalista Ernesto, vlastním jménem Jonatan Bäckelie, který už delší dobu s projektem spolupracuje. Těžko říci, zda nejdříve propadl scénickému tanci, či naopak nejprve zpíval, každopádně oboje zvládal opravdu s neuvěřitelnou bravurností. Snad jen v jedné z těch rozjetějších skladeb už jsem o něho měl opravdu vážné obavy. Svým robotím pohybům a podřepům se oddal tak nevázaně a ke všemu ještě se zavřenýma očima, že jsem se zatajeným dechem očekával, kdy se na ten stojan mikrofonu napíchne a rázem bude po koncertu. :)

Od poklidného úvodu začalo vystoupení nabírat pomalu gradace skladbou Home, ale co přípěvek, to okamžitá změna nálady a obsáhnuty byly snad všechny hudební žánry. Od těch s pocuchanými beaty, po rovné tuckovité housiny, až po love song Close To You, který tak úžasně pohladil na každé části těla. Všude bylo cítit inspirace ze starých jazzovek, vše dýchalo tím správným funky feelingem, jen dva nástroje jsme poněkud postrádali. Nějaká trumpetka či saxofon by totiž vůbec nebyly k zahození… Největší ovace publika si mnichovská parta získala s prvními tóny (díky kompilaci Big Chill i u nás dobře známé) The Season. Ale co teď? Pojede hlas zpěvačky, která si říká Bajka ze záznamu, nebo se snad dotyčná dokonce dostaví ze zákulisí, kde byla doteď schována? Nikoli! Ernesto všechno zvládl za ni a díky své ´zženštilé´ barvě hlasu vše poctivě a citlivě odzpíval za ni. Pouze bez těch něžnějších a sexy příkras, kterými Bajka tady tak dokonale umí podnítit vaši fantazii i bez zavřených kukadel. A když jsme u těch kukadel - ta se často objevovala v různých rozměrech a odstínech v rámci videoprojekce, stejně tak jako nadýchané obláčky, na nichž byste se jistě při koncertu tak rádi nechali nadnášet. K tomu ostré video střihy, zvednutý ukazováček, který na vás dělal ty, ty, ty! a další a další nápadité fragmenty. Vynutili jsme si čtvrthodinový přídavek, který využili členové i k představovačce a opravdu se nám z Archy s tak dokonalým zvukovým zázemím (zřejmě stejný sound systém jako na Big Chillu) nechtělo…

Velký dík za dokonalý prožitek tohoto večera patří samozřejmě i rozehřívačům, kterými tentokrát byli Blue a Tall. Ti si dali příjemný ping-pong bez použití ping-pongového míčku a vše bylo v rámci broken-beats štafety. V.I.P. salónek i s přemírou nealko nápojů (snad úplně všech značek), burských oříšků a plechovkami Red Bullů nebyl tentokrát nic pro nás. Buď jsme divní my, nebo ti, kteří tam chtěli být s námi. :) Raději jsme utekli za muzikou a o tu jde přeci na podobných vystoupeních především. Nějak nám ty neděle zachutnaly! Nestálo by za to využít volných míst v diářích zvučných jmen a zpříjemňovat nám tak hezky konce víkendů?