Druhou ze série akcí známých pod názvem Instinktive Beats je speciální vydání pravidelné klubové noci Honeypot. Rozhovor s hlavní zahraniční hvězdou - Joshem Winkem - připravil Aleš Bleha. Druhý sál se tentokrát ponese v drum'n'bassovém duchu.
Když se řekne Josh Wink, téměř okamžitě se vybaví také jeho megahit Higher State Of Consciousness. To je už ale pěkně dávno a od té doby je hodně věcí jinak. Josh vydal dvě alba, na třetím pracuje, jako dj sjezdil celý svět, včetně několikanásobného hraní u nás. A taky samozřejmě má mnoho, mnoho dalších hitů, od Are You There? po loňský top hit How Is Your Evening So Far. Zavolali jsme mu a vyzvěděli, co se stalo za poslední dva roky.
Sám jsem se s Joshem setkal poprvé v 97, v Radosti. Pak ještě několikrát, snad tedy můžu posoudit, že je nejen dobrým muzikantem a djem, ale že přes všechnu tu slávu zůstává předně dobrým člověk s obrovským přehledem a hodně inteligentním pohledem na svět. Nuže, pojďme k první otázce:
Naposledy jsme spolu mluvili před dvěma lety, takže co je do té doby nového?
Procestoval jsem spoustu dalších zemí, poznal mnoho nových klubů a lidí, takže jsem si moc neužil domova. Zároveň jsem zjistil, že když zůstanu doma, mám možnost více se soustředit na svou tvorbu, takže se snažím hraní trochu omezit. Udělal jsem spoustu nových tracků, remixů a právě dokončuji svoje nové album. Takže je toho více než dost a můžu ti říct, že se cítím opravdu dost zaměstnán.
Myslím, že svým druhým albem jsi hodně lidí překvapil, bylo na něm spousta různých druhů hudby. Jaké bude tohle?
Víš, já rád nechávám lidi trochu v nejistotě, chci se vyhnout tomu, abych zněl pořád stejně, nechci nudit a dělat stále tu stejnou hudbu. Minulé album bylo trochu triphopové, trochu ambientní, prostě spíše poslechová záležitost. Tohle album bude jiné, minimálně v tom, že bude spíše pro taneční parket. Na rozdíl od minulého alba ho zkrátka budou moci hrát i DJs na party, stylově se tam objeví techno, house, zbytek ti neprozradím, ať se taky máš na co těšit.
Je obvyklé, že na tvých albech se objevuje celá řada hostů, prozradíš mi, kteří to budou tentokrát?
No, tak tentokrát tě zklamu, protože tohle album je jen a pouze moje dílo.
V dobách nástupu house culture se mnoha producentům stalo, že jejich skladba se v nějakém remixu stala megahitem, zatímco originál byl něco úplně jiného. Za příklad nechť poslouží remixy Armanda van Heldena na Tori Amos a její song Proffesioanl Widow, nebo CJ Bollandův Sugar Is Sweeter, Oakenfoldův remix pro U2 a jejich hit Lemon, Jason Nevis a jeho remixy Run DMC a mnohé další. Jedním z těch případů byl Joshův Higher State...
Je to už delší doba, možná sedm let, kdy jsi vydal skladby Don't Laugh Us a Higher State, zejména Higher State byl obrovský hit, zvlášť remix Judge Julese se hrál doslova všude, ale podle toho, co jsi mi říkal, měl jsi potom problém s tím, když jsi pak někam přijel hrát jako dj, že lidé očekávali jiné skladby a jiný zvuk, než jsi hrál. Jak je to s remixy teď?
No, jinak. Staly se věci, z kterých jsem nebyl moc odvázaný, leckteré remixy nebyly takové, jak jsem si je představoval, takže teď je to tak, že mám naprostou kontrolu nad všemi remixy. Zaplaťpánbůh, i moje vlastní věci jsou dost úspěšné, jak I'm Ready, tak třeba How Is Your Evening So Far, takže nejsem odkázán na remixy, aby se moje skladby hráli v klubech.
Být součástí a jedním z nejznámějších jmen tanečního mainstreamu bývá někdy docela těžké. Ostatně, často je to právě a skutečnost, která odhalí, kdo na to opravdu má a kdo ne. Jenže super biznis je jedna stránka věci, tou druhou je fakt, že se to lehce říká, když je na vrcholu. Co ale, když se věci změní? A to je právě letos pohroma, která postihla britské super kluby, jako třeba Home nebo Cream. A Cream si to dokonce na sklonku září zabalil úplně. A to bylo slávy kolem toho všeho.
Za posledních pár měsíců došlo v Británii k tomu, že zavřela spousta klubů, ale ne kvůli policii, nýbrž prostě a pouze proto, že tam lidi nechodili. Myslíš, že scéna v UK se stala tak komerční, že to clubbers natolik znechutilo, že přestali chodit?
Myslím, že tohle je problém britské i americké mentality, mít nade vším absolutní kontrolu, všechno nablýskané a promokané. Vedlo to až k tomu, že překročili určitou míru a jít na party je jako jít do Mc Donaldu. Obrovské superkluby, spousta sponzorů, no a už to nebylo ono, ztratilo se původní kouzlo a náboj. Takže teď se to zase uklidňuje, vrací se zpátky na zem a do malých klubů a to je jedině dobře.
Tak v tom se shodneme oba, ty však hraješ nejen na Ibize, ale i na spoustě jiných velkých openairů všude po světě, máš tedy raději klubové party, nebo jsou ti sympatičtější vibrace davů na velkých festivalech a parties pod širým nebem?
Vždycky jsem měl a mám raději malé kluby, z jednoho prostého důvodu, vystupovat tam je daleko osobnější, nemusím být velká hvězda velkého festivalu, raději cítím kolem sebe příjemné lidi, kontakt s partypeople, to je pro mě důležité.
Když jsme se spolu bavili naposled, mluvili jsme tenkrát hlavně o scéně v USA, ty jsi říkal, že je zde všechno teprve na začátku, od té doby už utekla spousta vody a jestli se nepletu, tak třeba na východě USA se teď koná spousta velkých parties, takže se situace změnila?
Když jsme se spolu před pár lety bavili, říkal jsi, že americká scéna je pouze na začátku, od té doby už utekla spousta času a jestli se nepletu, tak zvlášť na jihu USA se teď konají velikánské parties.
Takže situace se u vás rychle mění k lepšímu, ne?
Tak zrovna trance je teď ve státech velmi populární, jezdí k nám hrát mnoho těch opravdu hvězdných DJs, jako třeba Paul Oakenfold nebo Pete Tong, ale trance je záležitostí spíše mladší části populace, je tu slušná klubová scéna, kde se hraje techno, house, co tě jen napadne. Ale co trvá, to je fakt, že vláda a její zásahy do klubové scény a zejména spousta nařízení, zákonů a vyhlášek to všechno komplikuje.
Na druhou stranu, dneska má každé větší město ve státech svou vlastní scénu, své opravdu undergroundové kluby, někde je to techno, někde house, jinde zlomené beaty, ale všude něco. Hlavními směry ale pořád zůstává rock a hip-hop, takže tu není tlak médií, MTV a podobných jevů.
Tak jak jsi mluvil o různých částech USA a o různých směrech, které se tam hrají, vzpomněl jsem si, že jsi z Philadelphie a jsi jediný DJ, kterého z tohohle města znám. Mohl by jsi nám doporučit ještě někoho?
No, ve Philadelphii se toho teď děje docela dost, protože ve městě je spousta lidí, kteří se věnují zlámaným beatům a díky nim tahle muzika expanduje i do jiných koutů Ameriky. Taky je to pár dobrých house DJs, což je jen dobře, protože se díky tomu začíná zapomínat jako na město diska, kterým dlouhou dobu bylo. Teď se to zkrátka změnilo a městu kralují zlomené beaty. Takže teď myslím ve Philadelphii vychází spousta opravdu dobré muziky, která zajímá lidi všude na světě.
Jo, máš pravdu, zapomněl jsem na King Britt, s ním také, jestli se nemýlím, vlastníš label Ovum. Byli jste myslím pod distribucí Sony, ale rozešli jste se s nimi. Proč?
Nebyl to pro nás správný label. Ta smlouva myslím nebyla podepsaná v USA, každý rok s tím bylo spousta problémů. Takže jsme čtyři roky zkoušeli, jak by to mohlo a nemohlo fungovat a došli jsme k názoru, že bude lepší naši spolupráci ukončit. My jsme to nechtěli dělat tak, jak po nás chtěli oni, nechtěli jsme vydávat Ricky Martina a podobné věci, oni potom zase nechtěli distribuovat naše tituly, takže nebyla jiná cesta, než se v roce 99 rozejít.
Zanedlouho to bude dvacet let, co vyšla první houseová deska - Jess Saunders - On & On. Jak to vidíš ty, jež jsi tenhle, a nejen tenhle styl taneční hudby nemálo ovlivnil. Jak vnímáš vývoj a cesty, kterými se taneční hudba ubírá?
No, předně, pro mě se house nezrodil vydáním jedné desky, bylo to celé hnutí, spousta lidí, které ta muzika opravdu zajímala. Já jsem z Philadelphie, a právě z tamního diska se začal vyvíjet house a techno, takže pro mě je to spíše dlouhodobý vývoj, než přelom, jako je vydání desky.
Zanedlouho zamíříš do České Republiky, takže moje poslední otázka je, co od tebe máme čekat?
Trochu toho i tamtoho, jen těžko ti to řeknu dopředu. Jak velký je ten klub kde budu hrát? Znáš ho?
Jo, hlavní parket je tak pro tisíc lidí.
Tak to je velký klub. Budu, aspoň doufám používat zajímavou technologii, jmenuje se to Final Scratch, můžeš tam přehrávat MP3 a tak, zajímavá věc. Umožňuje mi vozit si s sebou různé styly hudby, spoustu nahrávek, což mi dává mnohem širší škálu možností při mém vystupování. K tomu, co budu hrát, budu hrát věci, které lidi dostanou, budu hrát tak, aby to lidi bavilo, takže to může být cokoliv od deep housu, house k technu či deep technu. Já nejsem typ DJe, který bude pouštět desku proto, že jemu přijde skvělá, já hraji takové desky, které baví lidi a je mi jedno, jaký je to styl. Budu tady samozřejmě hrát hodně svých věcí, to je vždycky zajímavá zkušenost, dívat se, jak lidé reagují na tvou hudbu. Tohle všechno a celý DJing mě sice pořád baví, ale přesto chci v budoucnu konečně trochu relaxovat.
Tak a jsme u jedné věci, proč vlastně jsem Joshovi volal. Poprvé k nám přijede zahrát z Final Scratche, tak diskutované nové technologie. A protože nás FS taky baví, hned bylo jasné, že to předtím vážně nebyla poslední otázka. Tedy, ani tahle nebude poslední, jak se záhy ukáže...
Narazili jsme na Final Scratch, tím jsi mě inspiroval k další otázce, je tohle podle tebe budoucnost a revoluce v DJingu?
Já myslím, že revoluce to je, ale budoucnost může být jen tehdy, když ho využíváš jako já, to znamená, že všechny svoje desky, které jsem si za ta dlouhá léta nakoupil jsem uložil do počítače, takže nestahuji hudbu z internetu a pololegálních serverů. Jinak to skutečně může zabít hudbu.
Ano, to je pravda, svým způsobem to platí i o britském labelu Undercover Music, který nedávno skončil. Myslíš, že krize se s masivnějším nástupem Final Scratche prohloubí?
Já doufám, že ne a že lidé budou užívat Final Scratch s rozumem. Před pár dny jsem hrál s Richie Hawtinem a nakonec u mě na chvíli zůstal a přestože oba používáme Final Scratch, prošli jsme spoustu record shopů a nakoupili moře desek. Nejde jen o to, co budeš hrát na party, ale o celý systém, který k tomu patří. Nezávislé distribuce, které umožňují producentům z celého světa prodávat a vydělávat na lepší vybavení. Bohužel, spousta lidí zneužívá internetu a ruinuje malá vydavatelství, což mě jako majitele jednoho z nich vadí a myslím, že tohle skutečně může zasáhnout taneční hudbu více, než se zdá. Pokud bude existovat nějaká kontrola a lidé se budou chovat rozumně, je to dobrá věc, ale jinak to podle mě vážně ničí hudbu. Svým způsobem to tak částečně probíhalo vždy, před nástupem kazet, cédéček, vždy tu byla obava, jak to bude fungovat,ale tentokrát je to jiné v tom, že děti, kterým dnes je devět, deset, jedenáct zkrátka nejsou zvyklé na to, že za hudbu se plat9. Když jsem já byl mladší, chodil jsem do record shopů několikrát týdně, objednával věci z Evropy, z Německa, kterých tu tenkrát bylo málo, čekal na ně třeba celé týdny. Musel jsem si vydělávat peníze a přesně jsem věděl, že chci tohle a tohle a že to chci kvůli tomu a tomu. Lidi jsou dnes zvyklí si sednout k počítači a něco si stáhnout. Potom se tě ještě zeptají, proč by si měli hudbu kupovat, když si jí jednoduše můžou stáhnout a to je prostě problém.
Lidi. Největší problém naší civlizace. Co bude, až doroste nová generace dnešních dětí, které prostě nemají už vůbec žádné zábrany, od malinka jsou zvyklý dělat s počítači, umějí se výtečně pohybovat na současné přehuštěné informační dálnici, ale zároveň to je generace, která je prostě svým způsobem ztracená, od malinka měli všechno, vyrostli na naprostém blahobytu a tak to s nimi není vůbec jednoduché? A co bude, jestli do tohohle všeho příjde skutečná třetí světová, tak jak dneska hrozí, že jsme jen pár dní od ní? Josh je Američan, jak ho ale znám, není zrovna zastánce toho, co z US vídáme v televizních novinách. Přestože jsme už dávno přetáhli vyměřený čas na tento rozhovor, prostě to nešlo nepřidal pár otázek z jiného světa, než je hudba...
Vůbec se zdá, že tahle generace má ke spoustě věcí dost pochybný a zvláštní vztah, někdo jí nazval "Lost Generation". Jsou zvyklí mít zadarmo hudbu staženou z netu, jsou zvyklí na levné vstupy na party, díky sponzoringu obřích firem, zdá se jim normální získávat tyhle věci zadarmo. Souhlasíš s tím?
Určitě, podle mě by to prostě mělo fungovat tak, že když máš toho kterého umělce rád, tak ti není líto utratit peníze za jeho nahrávku, je to i výraz podpory tomu co dělá. Tenhle stav, který tu panuje díky rozmachu internetu není normální, je to prostě způsobeno zaostáváním státu a zákona za rychlým vývojem internetu.
Teď už definitivně poslední otázka, z úplně jiného soudku. V poslední době se u nás ve zprávách neobjevují veselé záběry. Jsou na nich politici a hrozí válkou. Jak vydíš situaci ty, jako obyvatel a občan USA?
No, to je těžká věc. Útoky z jedenáctého září Ameriku zasáhly, lidé se cítí ohroženi. Myslím, že se ukázalo, že terorismus je mezinárodní hrozbou, větší a bližší, než jsme si představovali. Když se ptám na názor lidí v Evropě, většinou vyjadřují podporu lidem, občanům, ale jedním dechem říkají, že se jim moc nelíbí, co dělá naše vláda. Já Bushe nevolil, na druhou stranu si myslím, že být prezidentem jakékoliv země na světě není jednoduché. Stejně tak si ale myslím, že harašit zbraněmi a chtít vše vyřešit válkou rozhodně není ideální řešení.
Lee se do dění a historie britské taneční scény zapojil již v 80. letech, a to dávno předtím, než se dnešní "top DJs a producenti" začali o "rave scénu", jak byla nazývána, zajímat. Jeho první rezidentura spadá do klubu The Brunnel Rooms ve Swindonu. V té době hrál po boku Doc Scotta, Grooveridera, Fabia či LTJ Bukema. Protože si již tehdy vedl velmi dobře, bookingy po celé Británii na sebe nenechaly dlouho čekat.
