Van Morrison
Van Morrison představuje stejně silnou značku jako třeba Dylan nebo Clapton. Byl u všech důležitých událostí, které se v populární hudbě, rocku, folku, country i jazzu staly od konce padesátých let. Jen těžko bychom hledali univerzálnější osobnost, která si po celou svou kariéru drží tak výjimečnou úroveň. Můžeme hovořit o štěstí, že Van Morrisona uvidíme a uslyšíme v období, kdy zažívá další z vrcholů své kariéry, recenze nešetří chválou a koncerty jsou vyprodané.
George Van Morrison se narodil v roce 1945 v Belfastu. V jedenácti letech již zpíval, hrál na kytaru, foukací harmoniku, piáno a o něco později se naučil hrát na saxofon. V šestnácti letech se stal profesionálním muzikantem, který s kapelou Monarchs v roce 1961 vystupoval v německých klubech a také na tamních amerických leteckých základnách.
V roce 1964 založil skupinu Them, písně Gloria, Baby Please Don't Go či Here Comes the Night se staly hity atakujícími přední místa světových žebříčků. Během turné po Spojených státech se však Van Morrison ve svých jedenadvaceti letech od kapely odpojil a vydal se na sólovou dráhu.
Celou jeho tvorbou prostupuje již v dětství naposlouchaná 'černá' muzika importovaná z Ameriky, tedy blues, rhythm´n´blues, jazz a country. Jeho zpěv byl zejména v počátcích kariéry podobný projevu Micka Jaggera, Boba Dylana či Otise Reddinga. V roce 1967 Van Morrison debutoval s albem "Blowin' Your Mind". O rok později za pouhé dva dny natočil v newyorském studiu s najatými muzikanty osmipísňové album "Astral Weeks", na němž zachytil mozaiku osudů rodáků z Belfastu.
Píseň "Cypress Avenue" popisovala beznadějný vztah stárnoucího muže k mladé dívce a další „osmina“ desky, písnička "Madame George" si vzala pod drobnohled příběh jednoho vyvržence. Na desce převažují strunné nástroje doplněné vibrafonem, flétnou, sopránsaxofonem či harpsichordem. Album mělo stejný osud jako v podstatě veškerá Morrisonova dosavadní tvorba. Bylo skvělé, ale bez singlové podpory se prodávalo jen velmi skromně.
Morrison však ze své vytyčené cesty neuhnul ani v dalších letech. Podobně jako Bob Dylan vyznává Van Morrison přesvědčení, že hudba má mluvit sama za sebe a proto většinou odmítá rozhovory s novináři a nechce nikomu sdělovat za jakých okolností jednotlivá skladba či deska vznikala. Posluchač si k ní sám musí najít svou cestu. Morrison se tak během své sólové dráhy stal oblíbencem kritiky. Bez podpory reklamy, singlů a rotujících videoklipů na MTV však zůstal utajen širokému publiku.
Na samém počátku sedmdesátých let Morrison nahrál album "Moondance", označované také za jeho první desku tzv. keltského soulu, s kombinací černého drivu a keltského mysticismu. Instrumentace na této výborné desce, obohacené o prvky jazzu, gospelu a soulu, byla rozšířena o horny, harmoniku a píšťaly.
V roce 1970 se v Americe usazený muzikant a zpěvák oženil se zpěvačkou Jane Planet a odstěhoval se do Woodstocku. Téhož roku vyšlo průměrné album "His Band and the Street Choir". Rok nato vznikla studiovka "Tupelo Honey" se sedmiminutovou ódou na Van Morrisonovu manželku "You're My Woman'. „Zamilované“ elpíčko bylo zároveň prvním počinem Morrisonovy vlastní společnosti Caledonia Productions.
Nejúspěšnější Morrisonovou deskou se v roce 1972 stal titul "Saint Dominic's Preview", jehož dvě skladby "Listen to the Lion" a "Almost Independence Dan" jsou z podobného těsta jako písně 'Astrálních týdnů'.
V roce 1973 si Van Morrison prošel manželskou krizí zakončenou rozvodem. Tou dobou ho na koncertních štacích doprovázel jedenáctičlenný band Caledonia Soul Orchestra (Caledonia = poetické pojmenování pro Skotsko) v jehož sestavě nechyběli ani hráči na smyčcové nástroje. Jeho koncerty byly úspěšné, při skládání nové tvorby jej však postihla krize, o čemž svědčí album "Hard Nose the Hardway".
Roku 1974 vyšlo až později zcela doceněné koncertní dvojalbum "It's Too Late to Stop Now", natočené v Londýně a Los Angeles. Deska, jenž je ohlédnutím za tehdejší umělcovou tvorbou přinesla zajímavé coververze Ray Charlese, Sama Cooka, Sonny Boy Williamsona a Muddyho Waterse. V době jejího vydání se Morrison opět usadil v rodném Irsku, kde vznikla pastorální keltská deska "Veedon Fleece", nazvaná podle posvátného stáda ovcí z keltské mytologie.
Po tříleté pauze a následující slabší desce "A Period of Transition" s hostujícím Dr. Johnem a lehce syntetizátorovém albu "Wavelenght" se Morrisonovi podařilo navázat na své dřívější výtečné opusy studiovkou "Into the Music" z roku 1979. Neméně dobrým albem bylo i duchovně zaměřené "Common One" a podobnými úvahami bylo naplněno i velmi keltské album "Beautiful Vision", jež kromě zvuků tradičních dud obsahovalo i gospelový sbor, syntezátory, a hostujícího Marka Knopflera ze skupiny Dire Straits.
Po průměrné řadovce "Inarticulate Speech od the Heart", nevyvedeném koncertním záznamu "Live At the Royal Opera House, Belfast" a studiovém propadáku "Sense of Wonder" natočil solidní album "No Guru, No Method, No Teacher".
Po umírněném počinu "Poetic Champions Compose" se Morrison navrátil k irským kořenům a společně se skupinou Chieftains natočil album "Irish Heartbeat", složené až na song "Celtic Ray" ze slavných irských tradicionálů. Závěr osmdesátých let pak Van Morrison vyšperkoval deskou "Avalon Sunset", na které si ve skladbě "Whenever God Shines His Light" k sobě přizval zpívajícího Cliffa Richarda. Na religiózní nahrávce měl svůj zřetelný podíl i jazzový a bluesový velikán, Morrisonův tvůrčí partner a varhaník George Fame.
Na některých Morrisonových deskách je zřejmá jakási melancholie spojena s odmítáním reality. Nejinak tomu bylo i na počátku devadesátých let v případě alba "Enlightenment" a dvojalba "Hymns to the Sience". V roce 1999 Van Morrison vydal album s výmluvným názvem "Back On the Top". Elpíčko se zařadilo k jeho největší úspěchům za posledních dvacet let a získalo zlatou desku. V roce 2002 se přihlásil se svým studiovým albem "Down the Road", na kterém dominovaly styly R&B a jazz s „příchutí“ country. A konečně 20. října 2003 vydal Van Morrison nové album "What's Wrong With This Picture?".
Richard Müller
Richard Muller je nejvýraznější slovenská umělecká osobnost dneška. Tento bouřlivák zaplňuje stránky bulvárních deníků i časopisů a mohlo by se zdát , že jeho popularita je spíše jejich dílem. Za vším tím povykem ale najde umělce, který oslovuje silou své výpovědi, nebývalou precizností v práci s kapelou, pečlivým výběrem repertoáru i volbou spolupracovníků. Od dob kdy stoupal „po schodoch“ se mnohé změnilo a dnes přivítáme na Philips International Jazz Festivalu komplexní a vyzrálou osobnost, která se nebojí pracovat s jednotlivými žánry včetně jazzu stejně svobodně, jako je svobodná jeho duše. Charisma, překvapivé osobní výpovědi, originalita. To je Richard Müller. A samozřejmě také vynikající hudba.
Richard Müller je absolventem dramaturgie a scenáristiky na VŠMU v Bratislavě. Na hudební scéně začínal jako publicista v časopisech Populár a Gramorevue. V roce 1984 založil hudební skupinu Banket. Jako jediný slovenský interpret získal ocenění Supraphonu za nejúspěšnější píseň. Tou se stala v roce 1989 hitovka Štěstí je krásná věc.
V roce 1997 získal zlatou a platinovou desku za účinkování na albu Citová investice autorské dvojice Hapka - Horáček. CD Noční optika se stalo nejprodávanějším albem roku 1998, Müller za něj získal Zlatou desku. V únoru 1999 obdržel cenu „Gramy“ Slovenské hudební akademie v nejprestižnějších kategoriích: interpret roku, producent roku, album roku
a skladba roku.
V roce 1999 vydal koncertní album Müllenium live, které stejně jako další album vydané v tomto roce, Koniec sveta, získalo Zlatou desku. Skladba Nočná optika byla v tomto roce také nejhranější domácí skladbou ve slovenských médiích. Tento úspěšný rok kromě dalších ocenění uzavírá také startem své premiérové televizní talkshow.
Po tragické smrti svého dvorního skladatele Jaroslava Filipa vydává poslední album společných skladeb ´01, kde se však výrazně autorsky podepsal také Ivan Tásler. Následovalo výběrové album „Retro“ a velice úspěšné koncertní turné ´03 Tour, na kterém hostovala Iva Bittová a které vyprodalo velké sportovní haly v Čechách i na Slovensku. Jeho zatím posledním počinem je autorské album Monogamný vzťah.
Richard Müller je také autorem a spoluautorem scénické hudby k filmům a divadelním inscenacím. S Andrejom Šebanom se podílel na hudbě k muzikálu Baal na motivy hry Bertholda Brechta. Kromě scénářů k různým televizním hudebním programům napsal scénář k televiznímu filmu Dirigent. Diváci jej mohou občas vidět také v úloze herce či moderátora a je také úspěšným fotografem.
Richard Müller dokázal svým charismatem, autorským přístupem a schopností přitáhnout k sobě lidi s výrazným uměleckým i životním postojem oslovit hned několik generací fanoušků.
Spyro Gyra
Seskupení saxofonisty Jacka Beckensteina, je jednou z kapel , která je ozdobou každého festivalu. Jejich strhující projev pro který je milován fanoušky nejen v Americe, ale všude kam zavítal, je přesně onou pálivou přísadou, pro kterou je jazz jazzem. Nespoutaná energie, brilantní muzikantské výkony, žhavá atmosféra. Kapela, která vás přivede do té správné festivalové nálady.
Seskupení saxofonisty Jacka Beckensteina, které do jazzu míchá prvky rocku, popu a dalších stylů funguje už od roku 1975. Od té doby se téměř drží rovnice: co rok, to album.
Skupina začínala jako bezejmenné sdružení muzikantů, kteří bavili každý čtvrtek návštěvníky baru Jack Daniel´s v americkém Buffalu. Impulsem pro progresivní rozjezd kapely bylo přistoupení druhého klávesisty, tehdy ještě teenagera Toma Schumana, ale také hostování Beckensteina při nahrávce Future Funk tendejší hvězdy, Ricka Jamese. James byl na oplátku ten, kdo pomohl k prvnímu albu kapely nazvaného jednoduše, Spyro Gyra. V roce 1985 se Spyro Gyra stěhují do New Yorku, kde fungují dodnes.
Spyro Gyra nechtěli nikdy být čistě komerční kapelou, jejich snem nebylo prodávat milióny desek a vyprodávat stadiony. Od dob hraní v baru pro pár štamgastů se výrazněji nezměnili, na prvním místě je stále zábava.
Frontman Beckenstein o své skupině říká: „Trikem je zůstat čerstvý, být. Snažíme se dělat přístupnou muziku, která bude zábavná. Ale chceme se držet stále v ústraní“
Zatím poslední, v pořadí dvacáté sedmé album skupiny vyšlo 25. května. Jmenuje se The Deep End. Věřme, že nebude poslední.
Mr. Acker Bilk and His Paramount Jazz Band
Největší čistě jazzová legenda, která se na Philips International Jazz Festivalu představí. Můžeme se těšit na mistrovsky zahraný tradiční jazz, dokonalé aranže a brilantní sóla. Vystoupení Mr Acker Bilka se stane jistě největším magnetem festivalu pro ty, kteří zažili jeho vystoupení před čtyřiceti lety v Praze , ale i pro ty kteří ještě nebyli na světě protože Mr Acker Bilk je stále nabitý energií , vitalitou a krystalicky čistým jazzem.
„The Great Master of the Clarinet“, jak je titulován, se narodil v roce 1929 v anglickém Soresetu. Na základní škole přišel při rvačce o přední dva zuby a později ještě při nehodě o půlku prstu. Jak sám říká, to je důvod jeho jedinečného hraní.
Na klarinet začal hrát až v roce 1948 a hned po ukončení základní vojenské služby založil v Bristolu vlastní kapelu. Poté se kvůli své ženě přesídlil do Londýna, kde začal hrát ve skupině ken Coyler Band. Ovšem v Londýně se mu nelíbilo, a tak se vrátil do Bristolu, kde založil kapelu Bristol Paramount Band. Skupina ale opět přesídlila do Londýna.
Summer Set a Creolle Jazz byly první Bilkovy skladby, které se dostaly do širšího povědomí. Dále pak v roce 1961 vydává Acker Bilk píseň s názvem Stranger on the Shore, která se objevuje na prvním místě britské i americké hitparády, dokonce ve stejný čas!
V dnešní době dělí Acker svůj čas mezi produkování hudby, koncertní vystoupením s kapelou a malování. Dobře se zná i s headlinerem Philips International Jazz Festivalu, Van Morrisonem. V roce 2001 spolu nahráli skladbu Evening Shadows, o rok později pak další, Summer-Set.
Dan Bárta
Z kvasu devadesátých let se Dan Bárta vynořil jako osobnost, která vnímá a tvoří muziku všemi smysly. Jestli má někdo z generace vzešlé z poslední dekády přirozenou autoritu, pak je to právě on, držitel hned pěti cen Akademie populární hudby. Česká populární hudba v něm našla přirozený idol, respektovaný kritikou a uznávaný posluchači.
Na přelomu tisíciletí vydává Dan Bárta album Illustratosphere. Nyní nabízí pokračování na desce Entropicture. Nové album se dá přirovnat k obrazárně krajin nebo snů, vtělených do písní s nadhledem a smyslem pro jemnou rovnováhu tónů.
Dan začínal v Plzni v rockové kapele Tom Sawyer, zformované v Plzni, kde absolvoval nástavbové studium pro rentgenové laboranty. Až jeho další skupina Alice, která poprvé vystoupila v dubnu 1991, prorazila hranice regionu. Skupina natočila demosnímky, které přehrála Davidu Kollerovi. Ten nezaváhal, pozval Alici jako předkapelu Lucie a produkoval Bártovi a spol. roku 1992 první album Yeah!.
Od rozpadající se Alice vedla jeho cesta k širšímu společenství lidí kolem Romana Holého, Oty Klempíře nebo kytaristy Miroslava Chyšky. To byl svět funku, rapu či jazzu, který zpěvákovi vyhovoval, protože mu poskytoval spoustu výrazových možností.
V polovině devadesátých let byl Dan Bárta známý jako hvězda muzikálu Jesus Christ Superstar, ve kterém zpíval Ježíše i Jidáše. Kývl ještě na nabídku do muzikálu Evita, ve kterém byl Che Guevarou. Ta role ho lákala. Byla náročná a dala mu možnost zpívat oblíbenou latinu. Pak se Dan Bárta s muzikály rozloučil. Vzpomínkou zůstala i popová a taneční kapela Sexy Dancers, nastartovaná Romanem Holým a spol., ve které se zaskvěla rovněž Darina Rolincová.
Sexy Dancers se dobrovolně rozešli poté, co vydali cenné album Butcher´s On The Road (1998, Bonton) a slíbili, že možná někdy příště... V roce 1999 Dan Bárta vydává bilanční album Dan Bárta & .... Je to jeho cestovní mapa cesty od Alice k J.A.R. či jazzu.
Deset let Dan Bárta zrál a hledal, než roku 2000 přišlo album Illustratosphere, které zpěvák uchopil i textařsky. A posluchači šli znovu za ním, nadšeni jazzovou muzikou, lehkostí a obrazností nových písní. Z projektu vyrostla vyhledávaná koncertní kapela Illustratosphere s kytaristou Miroslavem Chyškou (posléze ho nahradil Jaroslav Friedl), hráčem na klávesy Filipem Jelínkem, pianistou Stanislavem Máchou, basistou Robertem Balzarem a bubeníkem Jiřím Slavíčkem. Tato sestava vytvořila nové album Entropicture, které vyšlo v listopadu minulého roku.
Na pódiu se písně z Entropicture poprvé představily na pražském dvojkoncertu 29. a 30. listopadu 2003, kde bylo album také oficiálně pokřtěno. Turné k Entropicture se poté naplno rozjelo 2. února 2004.
Jiří Stivín
Jiří Stivín studoval nejdříve kameru na pražské FAMU, po absolutoriu se ale začal věnovat výhradně hudbě. Od r. 1975 studoval na Royal Academy of Music v Londýně a skladbu na AMU v Praze. Hře na flétnu se učil u Milana Munclingera (Ars Rediviva) a Jiřího Válka (Česká filharmonie).
Stivín interpretuje hudbu středověku, renesance i baroka. Nahrál většinu koncertů pro zobcovou flétnu (4 CD Vivaldi, Telemann). Ovládá všechny druhy příčných i zobcových fléten. Kromě hudby předklasické se intenzivně věnuje jazzu, skládání a improvizované Nové hudbě, přičemž vedle saxofonů, klarinetu a příčné flétny používá také flétny zobcové a různé lidové píšťaly.
Jako sólista spolupracuje s renomovanými hudebními tělesy (Virtuosi di Praga, Pražskými symfoniky, Slovenským komorním orchestrem, Pražskými madrigalisty, Due Boemi, Sukovým komorním orchestrem, Talichovým kvartetem aj.), řídí vlastní soubory Collegium Quodlibet a Jiří Stivín and Co Jazz Quartet, vystupuje v sólových recitálech s cemballem, varhanami, kytarou, nebo hraje úplně sám v „doprovodu“ magnetofonu.
Již přes deset let má v každé koncertní sezóně Pražského symfonického orchestru FOK cyklus koncertů pod názvem "Flétny všeho druhu". Jiří Stivín je autorem mnoha skladeb pro různé formace, scénické a filmové hudby. Je aktivní i jako pedagog a lektor na pražské konzervatoři, při jazzových kurzech ve Frýdlantu a na mnoha dalších projektech včetně výchovných koncertů pro děti.
Béla Szakcsi Lakatos
Béla Szakcsi Lakatos je osobností, která svým širokým záběrem přesahuje hranice jazzu a vydává se daleko do hájemství vážné hudby, opery, baletu, ale i rocku nebo lidové hudby. Umělec – univerzál, který je „doma“ téměř v jakémkoliv žánru.
Když začal Béla Szakcsi hrát v devíti letech na piáno, snil o tom, že se stane slavným skladatelem a interpretem klasické hudby. Ale po absolutoriu na konzervatoři Bély Bartóka se seznámil s jazzem, a tento zážitek ho odklonil od dalšího studia klasické hudby.
Szakcsi debutoval ve skupině Andora Kovácse, ale v polovině šedesátých let si založil vlastní, s níž natočil album s názvem Anthology '67. Toto trio, LDL, se ještě s další skupinou dělilo o první místo v soutěži organizované maďarským rozhlasem, a v roce 1970, jako člen kvarteta Aladára Pegeho, se Szakcsi umístil na druhém místě na jazzovém festivalu v Montreux. Tento úspěch mu otevřel dveře na mezinárodní jazzovou scénu. Szakcsi začal účinkovat na všech nejvyhlášenějších festivalech – od Curychu, Varšavy a Norimberka, přes Bělehrad až po Severní Ameriku a Asii.
Při nahrávání alb spolupracoval s jazzovými hudebníky z celého světa. Zvláštní místo patří albům, která natočil s perkusionistou Georgem Jindou. Jako sólista Special EFX, skupiny založené Georgem Jindou a Chieli Minuccim, se Szakcsi objevil v úloze skladatele a interpreta na jedenácti deskách. Právě díky těmto nahrávkám mu americká nahrávací společnost GRP nabídla v polovině osmdesátých let smlouvu (Sachi, 1988; Mystic Dreams, 1989; Eve of Chance, 1992; Straight Ahead, 1994). Například i Chick Corea často mluvil o kvalitě Szakcsiho skladeb a interpretace. Szakcsi si zahrál s takovými osobnostmi žánru jako jsou Carmen Jones, Frank Zappa, Art Farmer, Mark Ledford, Dave Weckl, Omar Hakim, Terri Lyne Carrington, Marvin "Smitty" Smith, Jay Leonhart, Gerald Veasley, Victor Bailey, Randy Roos, Attila Zoller, Rodney Holmes, David Sanchez nebo Mike Richmond.
V historii maďarského jazzu je to právě Szakcsi, kterému je nutno připsat zásluhy za šíření jazzové fúze, nejprve tedy se svojí skupinou Rákfogó, později se skupinou Saturnus. Od začátku sedmdesátých let učil dvanáct let na střední hudební škole Bély Bartóka, a i tam, po vzoru Keitha Jarretta, Chicka Corey a Herbieho Hancocka, kladl zvláštní důraz a fúzi klasické hudby a jazzu. Také s tímto cílem se znovu vrátil ke studiu klasické hudby – od Bacha k Bartókovi, Stravinskému, Schönbergovi a Webernovi.
Mezitím také sbíral cikánský folklór a aranžoval tyto skladby pro scénické provedení. Jeho první cikánský muzikál Červený karavan byl poprvé uveden v roce 1975 a další brzy následovaly – Bylo nebylo, Cikánské děvče a Kolo od vozu. V roce 1989 složil Zvíře, rockovou operu o životě Erzsébet Báthoryové, kterou si u něj objednalo divadlo Rock Theatre. V roce pětistého výročí objevení Ameriky měl v maďarské Státní opeře premiéru stominutový balet s názvem Cristoforo.
Všichni, kteří sledují životní dílo vítěze Lisztovy ceny Bély Szakcsiho, si jistě všimli, že například podobně jako Leonard Bernstein se Szakcsi cítí doma v každém hudebním žánru. Szakcsi nahrál adaptace maďarských lidových písní s operním pěvcem Ádámem Horváthem a lidovým zpěvákem Gyöngyim Écsim (My flower my flower, 1988), skladby pro čtyři ruce s pianistou Györgym Vukánem (Conversation for two pianos and orchestra, 1998, Das Duell I-II-III - Vukán-Szakcsi in Gottingen, 1998, Conversation Plus, 1999, Fourhand, 2000), a sérii jazzových nahrávek s prominentními jazzmeny (Journey in Time s Imrem Kőszegim a Jackie Orszáczkym, 1998, On the way back home s Bobem Mintzerem a Peterem Bernsteinem, 2001). Na posledních deset let se Szakcsi ponořil do skladeb Györgyho Kurtága a nyní studuje dílo Györgyho Ligetiho, Pétera Eötvöse a Pierra Bouleze.
Vytváření společného jazyka jednotlivých hudebních žánrů – to je dle všeho Szakcsiho skutečné povolání. V tomto duchu se též nesou nynější nahrávky improvizací s Lajosem Kathy Horváthem, které probíhaly již po několik desetiletí (In one breath, 2002).
www.philips.cz
