QUEENS OF STONE AGE

Kapela Queens of the Stone Age vznikla jako výsledek jam sessions hudebníků z okolí kapel jako Kyuss (předchozí kapela Joshe Hommea), Monstermagnet, Soundgarden, Eleven a dalších  na Rancho de la Luna někdy na přelomu let 1997 a 1998. V roce 1998 také kapela vydává první album. V roce 2000 potom kapela vydává v pořadí druhou desku Rated R a průběžně sklízí úspěchy (a také skandály) po celém světě.

Po natočení třetí desky Songs for the Deaf (nominace na Grammy, zlatá deska za půl milionu prodaných kusů) byl z kapely „odejit“ baskytarista a prakticky jeden ze dvou stálých členů QOTSA Oliveri a skupina se tak stává projektem jednoho muže – Joshe Hommea. V současnosti je kapela na turné ke svojí aktuální, v pořadí čtvrté desce Lullabies to Paralyze (Interscope Recors 2005, distribuce v ČR Universal), v jehož rámci se také v pondělí 20. června v pražském klubu Roxy představí.

Lístky jsou k dostání v obvyklých předprodejích, více informací o koncertu naleznete na www.roxy.cz. Klub se otevírá v 19:00.

Queens of the Stone Age
Lullabies to Paralyze / Ukolébavky na ochromení

Takže,

Jednou se v Kouzelné zemi hudby a měsíce stalo, že si čtyři neopečovaná zvířátka mumlala své osamělé melodie. Zvířátka zemi pod měsícem milovala, ale bohužel byla vězni svých majitelů, kvůli čemuž jim do určité míry hrozilo vyhynutí a zkáza. A pak se v jednom momentě zároveň ve všech jejich příbytcích stalo něco opravdu bizardního. Kohout, kvočna, prase a osel byli vyhozeni ze svých děr. Museli se začít starat o obživu a nějak přežít a tak se začal rozvíjet příběh opravdu neuvěřitelného rozsahu. Jednoduše řečeno, jejich vyhnanství se jim namísto prokletí stalo požehnáním. Díky tomu, že  věděli od samého počátku, jak je vyhnanství hořké, toužili tito čtyři potulní muzikanti vždy po něčem lepším.

Kohout dostal vyhazov ze svého senem vystlaného brlohu,  protože byl zarputilý a protivný. O kvočně se říkalo, že se narodila se špatně zabarvenou hlavou, díky čemuž si ji pletli s divokou kachnou. Oslovi se pořád třásla kolena a nebyl schopen nic unést, takže měl jít v brzké době na porážku, aby byl sněden. Prase bylo prasetem a vždy snědlo všechno, co mu přišlo pod rypák. Jeho hladoví majitelé trvali na svém – „Z toho prasete není žádný užitek!“

Dali se dohromady, vyvržení a opuštění, na dlouhé větrné cestě. Okolnosti jim nasvědčili, že se lépe protlučou pohromadě, než každý zvlášť. A tak spolu začali hrát, a ke svému překvapení zjistili, že výsledné zvuky jdou dohromady! Osel bouchal do bubnů, kvočna cukala kytarou, prase hrálo na basu a hlasitý a strašidelný kohout se chopil sekyry a mikrofonu.

A kvočna začala kvákat: „Jsme ztraceni! Kam máme jít? Dohodnem se anebo si hodíme korunou?“ Osel skřehotal: „Íha, íha, to já nevím“. Prase zafrkalo: “Chrocht, hodíme si korunou, musím se rychle něčeho najíst, nebo si začnu olizovat sračky z kopýtek.“ A potom kohout zakokrhal: „Vy směšný hlupáci, uniká vám podstata věci. To, že jsme ztracený, není náš problém! Přesně tak to je! Být ztracený je radostnější, než být objevený nebo omezený. Je lepší ztrácet cestu a motat se, než se nechat uvěznit konvencí a dělat to, co říká majitel. Pojďme být neobjevený, radši budem svobodný. Je lepší být mrtví, než aby nás někdo objevil a nařizoval, co máme dělat. Náš kokrháč se rozhodnul. Naším cílem je nemít žádný cíl. Takže žádný cíle nemáme. A kromě toho, můžu kdekoli na cestě utržit nějaký peníze.“

Osel zahýkal: „Fajn, oslíku, dohodneme se. Budeme ztracený tak jako v lásce nebo v myšlenkách nebo jako na vrcholu tvorby a ne jako v dopravní zácpě, ze který chceš zdrhnout.“ „Máš pravdu,“ kvíklo prase a sluplo červa, „projdeme každou dírou a s potěšením zahneme na každý zatáčce.“

A potom se vyhnanci vydali na cestu, aniž by se honili za čímkoli, co by se od nich čekalo, co by jim někdo radil nebo nařizoval. Nic neočekávali a s veselou myslí pokračovali v práci na nové skladbě.

A pak jim z ničeho nic skočil na záda čert – z tlamy mu šlehal oheň, zachrastil železy a řekl: „Ach vy potulní muzikanti, já vím, kam byste měli jít: jděte podle této mapy a jistě dojdete odměny.“

„Co to máš v ruce?“ zeptal se ho kohout podezíravě. „Mám tu odpovědi na vaše otázky,“ řekl přesvědčivě čert. „Ta mapa vás dovede do země, ve které všichni budou znát vaše skladby, kde můžete zbohatnout, kde vás budou zbožňovat a nic špatného se vám nemůže stát.“ Kohout se podíval zblízka a spatřil na mapě zřetelný nápis „Zvěřinec a Blázinec“ a hlasitě vykřikl: „To není nic pro mě!“

Čert na něj začal výt a burácet: „Vyvede vás to ven ze země, kde nikdo vaše písně nezná. Tak se vydejte podle souřadnic a budete slavní.“ Hodil mapou na ztroskotance a ta začala hořet, jakmile se jí dotkli. A tak ji hodili do kanálu nebo strže, nebo co to bylo. Čert se rozčílil a začal prskat oheň. Hudebníci na sebe kývli a pokračovali v cestě.

A zahráli další písničku.

Pak se objevila Velká bílá krysa s osmi blyštivými kouzelnými koulemi pod svými zkroucenými licousy. Zatřásla jimi a řekla: „Měli byste následovat tuhle mapu ! Žádný otázky, žádný hašteření. Na mejch osmi koulích je psáno, že tak to je, že to je jediná pravda. Neptejte se mě na nic, Zvěřinec a Blázinec, to je místo pro vás!“ Osel krysu nakopnul a prase se olízlo. A kapela si připadala silnější a beze strachu pokračovala v cestě.

A zahráli další písničku.

Z ničeho nic je ovinul odporný zápach a začal narůstat. Prase vykvíklo: „Teda znám různý smrady, ale tohle je zasraně hustý!“ Kvočna do toho začala kvákat: „U smradu živýho, to máš teda recht! A jedna věc je jasná, takhle smrdí DRŮBEŽ!“ Kohout a osel to ucítili také. Svíjeli se, zacpali si nosy  a najednou zaslechli strašné zavrčení.

Zpoza jalovce na ně vyskočil sněžný muž. Vypadal přesně tak děsivě, jako nasvědčoval smrad, který z něj šel. Hrůzně skřípal zuby, stříhal děsivými klepety a celá kapela se před ním zmateně ve strachu krčila. Sněžný muž zabušil na svou chlupatou hruď a zahřměl: „Jděte podle týhle mapy, vy bídný muzikanti. Jestli nepůjdete do Zvěřince a Blázince, sežeru vás. Sežeru vám vaše rty, paty, i vaše prdele.“  

Kohout a kvočna se podívali na oblohu a spatřili jak se k nim blíží
hejno orlů. Všichni současně přistáli a začali klovat do sněžného muže. Srali mu na kožich a zamlžili mu zrak. Sněžnému muži se zamotaly nohy a spadnul na zem. Hejno orlů se mu smálo a zahrálo si s kapelou.

„Ale počkejte,“ přerušil zábavu osel, „co když se probudí ten ďábel, ta nestvůra? Přijde, najde si nás a dá si nás k večeři?“ Kohout ho jako obvykle znovu ujistil: „Vyčenicháme ho, něco vymyslíme a zbavíme se ho.“

A zahráli další písničku.

Cestu jim zastoupil otáčející se zábavní automat. Křičel a hulákat na naše potulné muzikanty: „Hip Pop-Hop Hurá! Koukejte si vzít tu mapu! Jděte tam, kam máte! Vlastně, moji malí zpěváčci, já vás tam dovedu, za pomoci lektvarů a jedů a je mi jedno co vy na to!!“ Kvočna pohodila hlavou a zeptala se svých souputníků: „Neni to špatnej nápad? Svezem se s nim?“ Ale než jí stačili odpovědět, zábavní automat se posral a chcípnul.

A zahráli další písničku.

Pak jim cestu zastoupila čubka a vlk, vypadali přátelsky, jenom trochu pomateně. Kolem pusy měli zbytky pěny, ale zpěvákům se zdálo, že pěna je do tvaru úsměvu. Čubka promluvila, jak to obyčejně bývá a kohout začechral peřím na znamení spřízněnosti: „Jsme moc chytrý na to, abysme se s váma rvali, “ řekla a pokračovala, „Všichni stejně už vědí, že náš štěkot je horší než když koušeme. Takže se budeme tvářit, že jsme hodný. Ale, varujeme vás! Milí pomatenci, neberte nás na lehkou váhu, oba si pro jistotu brousíme svoje zuby.“

„Kam jdete?“ zeptal se vlk. „A co vlastně děláte?“ „Nikam nejdem,“ odpověděl kohout. „A napsali jsme pár písniček.“

Prase začalo vysvětlovat: „Ale pořád se nám do cesty pletou ďáblové a nestvůry. A my se musíme bránit dnem i nocí.“ Osel vyfrknul: „Prase mluví pravdu. Zvěřinec a Blázinec, pořád nám to mlátěj o hlavu.“

„To místo známe,“ řekla čubka,  „sami jsme odtamtud odešli. A je nejlepší tam vůbec nechodit, je to plný upírů a hadů, čarodějnic a pijavic, když tam půjdete, odejdete naplněný bolestí. Tak nám radši zahrajte ty svoje písničky,“ řekli svorně čubka s vlkem. „I-á, tak jo,“ řekl osel a podrbal se.

Kapela hrála svoje písně a měsíc narůstal. A zvuky pouště byly tišší a tišší. A všechny ďáblové a nestvůry zalézali do děr, jak se hudba, co jí po cestě složili, rozléhala kolem.

„Už se nemusíte ničeho obávat,“ shrnuli to čubka s vlkem, „protože tohle jsou Ukolébavky na ochromení. Slyšíte, jak zlo kolem nás ztichlo? Vaše písničky porazily všechny zvrhlíky a zloduchy. Ani ďáblové, ani nestvůry vám teď nemůžou zatarasit cestu. Poslouchejte, pomatení zpěváci, vaše hudba vás konečně vysvobodila! Můžete zůstat bez obav tady, v Zemi hudby a měsíce, nebo po ní cestovat tak dlouho, dokud budete hrát!“

A zahráli další písničku. 

Ale najednou dostal osel strach. Co by se stalo, přemýšlel, kdyby se sněžnej muž osprchoval a oholil? Jak bysme ho vyčenichali, že se k nám blíží, kdybysme byli zahrabaný ve svejch postelích? A co když bysme se probudili a už bysme byli mršiny?

No, brzy na to zapomněli a ponořili se do práce na písničce, dokud je neovinul drsný odér. Byl to pach sněžného muže, zahnívající, tlející, co jim začalo kazit skladbu. Blížila se k nim nestvůra, ale ne, byla to spíš stará dáma, která nepůsobila ani jako přítel ani jako nepřítel. Blížila se ke kohoutovi, kvočně, oslovi a praseti. „A co by ne?“ řekl kohout a promluvil na babiznu: „Neotravujte opravdové muzikanty s nějakou cestou, už jsme si tím prošli a je to úplná blbost.“

„Aaaaaaaaaaaaaargh“  zafuněla a uchcala si, jazyk se jí zaklikatil – a jak se ti čtyři nasmáli. Na konci babina jazyka se smutně kývala mapa. Mapa se rozbalila a šel z ní pach po sněžném muži, kryse a čertovi. Bylo vidět ty potvory a vypadaly divně, jako pitomci, kteří už nemají na to, aby mohly naše čtyři muzikanty otravovat. Stará dáma se zvedla a všechny ty pitomce spolykala a odpelášila pryč za dalším masem.

Než klopýtla. A umřela. Protože byla moc stará, jak říkáme.

KONEC